ECLI:CZ:US:1999:2.US.52.99
sp. zn. II. ÚS 52/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. K., Csc., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 1998, č. j. 28 Ca 357/97-31, a rozhodnutí Okresního úřadu Semily, okresního pozemkového úřadu ze dne 12. 5. 1997, č. j. PÚ 2315/95 a aj. 3160/97, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech - pozemkového úřadu ze dne 12. 5. 1997, č. j. PÚ 2315/95, kterým bylo stanoveno, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí označených dle stavu v PK i KN parc. č. 1037/23 o výměře 679 m2 a p. č. 1037/24 o výměře 630 m2 v kat. území H. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 1998, č. j. 28 Ca 357/97-31, kterým bylo toto rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrzeno.
Rozhodnutí pozemkového úřadu stěžovatel vytýká, že nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a to proto, že vyvlastnění obou parcel proběhlo v rozporu s tehdejšími právními předpisy. Porušení tehdejších právních předpisů spatřuje v tom, že jiní stavebníci byli preferováni bezdůvodně oproti původním spoluvlastníkům, t. j. jeho matkou M. K. a MUDr. M. K.
Poukazuje rovněž na nejasnost účelu vyvlastnění, kdy šlo o atraktivní parcely v areálu města H. - lesní pozemky. Podle rozhodnutí ONV Semily - odboru výstavby a územního plánování ze dne 5. 2. 1976, č. j. Výst. 1079/75/K došlo k vyvlastnění obou pozemků za účelem výstavby dvojdomku s tím, že s použitím vyvlastněných pozemků k výstavbě musí dojít nejpozději do šesti měsíců. Vyvlastňovací rozhodnutí bylo vydáno s odkazem na realizaci úkolů státního plánu rozvoje národního hospodářství v oblasti komplexní bytové výstavby a na seznam pozemků vymezených pro výstavbu rodinných domků.
Proto sám stěžovatel, spolu se svou matkou spoluvlastnicí, požádali o vydání územního rozhodnutí s tím, že pozemky zastaví sami. To, jak uvádí stěžovatel dále, jim nebylo MěNV v Harrachově povoleno.
Požadované pozemky jsou nyní ve vlastnictví fyzických osob a proto i sám stěžovatel uvádí, že je nelze podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb. (dále jen zákon o půdě) vydat. Sám se tak dostal do důkazní nouze, aby prokázal skutečnosti, uvedené v §8 zákona o půdě. Proto požadoval jejich náhradu ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 a §16 zákona o půdě.
Vyvlastňovacímu řízení vytýká, že v žádném případě nebyla splněna podmínka veřejného zájmu, ale že šlo spíše o zájem skupinový nebo individuální a že celé řízení se uskutečnilo v tísni.
Proto navrhuje zrušení obou výše uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. II Listiny základních práv a svobod a žádá, aby pozemkový úřad věc znovu projednal a zabýval se zejména důsledným prošetřením okolností, uvedených v §8 zákona o půdě.
K prověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního úřadu v Semilech - pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 2315/92, a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 357/97, a jeho vyjádření k podané ústavní stížnosti.
Rozhodnutím Okresního úřadu v Semilech - pozemkového úřadu ze dne 12. 5. 1997, sp. zn. PÚ 2315/92, se podává, že k vyvlastnění obou nemovitostí původním spoluvlastníkům došlo rozhodnutím ONV v Semilech - odboru výstavby a územního plánování ze dne 5. 2. 1976, č. j. Výst. 1079/75/K, pro uskutečnění stavby dvojdomku. Finanční náhrada za vyvlastněné pozemky činila 5. 236,- Kčs a za porosty 2.514,80. Takto vyplácené částky odpovídaly tehdy platné vyhlášce č. 43/1969 a vlastníci peněžitou náhradu za vyvlastnění obdrželi. V současné době jsou předmětné parcely ve vlastnictví fyzických osob a jsou zastavěny rodinnými domky.
Nárok u Pozemkového úřadu v Semilech uplatnil stěžovatel v zákonném termínu již sám, neboť se stal vlastníkem i druhé poloviny předmětných parcel, a to jako jediný dědic po své matce M. K., která zemřela dne 26. 11. 1982.
Pozemkový úřad dospěl proto k závěru, že stěžovateli nevznikl restituční nárok, neboť nesplňoval podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, t. j. v případě, že bylo provedeno vyvlastnění za náhradu vyvlastnění nemovitostí, jež neslouží trvale k účelu pro které byly vyvlastněny. Nesplňoval rovněž podmínku podle §6 odst. 1 písm. n) , t. j., že vyvlastnění bylo provedeno bez vyplacení náhrady. Pro nesplnění restitučního titulu se stěžovatel nestal ani oprávněnou osobou.
Městský soud v rámci přezkumu konstatoval, že pozemkový úřad v Semilech pro své rozhodnutí si opatřil všechny potřebné doklady a že v jeho rozhodnutí s odvoláním na ustanovení §6 odst. 1 písm. m) a n) zákona o půdě neshledal žádné porušení zákonnosti. K tvrzení stěžovatele, že byla odmítnuta jeho žádost a žádost jeho matky o provedení samostatné výstavby, přezkumný soud odkázal na spis pozemkového úřadu, ze kterého vyplývá, že před vyvlastněním byla vlastníkům stanovena šestiměsíční lhůta, aby mohli podat žádost o rozhodnutí o přípustnosti stavby a k předložení projektové dokumentace. Tuto žádost vlastníci nepodali. Soud se správně vypořádal i s námitkami stěžovatele, které stěžovatel znovu uvádí i v podané ústavní stížnosti.
Z vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 1999, č. j. Spr 1081/99, podaného předsedkyní senátu 28 Ca JUDR. E. P. vyplývá, že přezkumný soud odkázal na svůj rozsudek, v němž dostatečně odůvodnil podstatu správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu, spočívající v tom, že předmětné nemovitosti nebyly ke dni účinnosti zákona o půdě v držení osob, které jsou podle tohoto zákona osobami povinnými k jejich vydání. Dále soud vyložil, že zákon o půdě umožňuje, aby se oprávněné osoby domáhaly vydání těchto nemovitostí vůči současným vlastníkům, jimiž jsou fyzické osoby podle §8 zákona o půdě a současně uvedl i podmínky takového uplatnění. Přesto se zabýval i posouzením restitučního titulu z pohledu náhrady za nevydané pozemky a náležitě odůvodnil, proč v daném případě odvětví nemovitostí vyvlastněním nebylo možno posoudit jako některý z restitučních titulů podle §6 odst. 1 zákona o půdě.
Soud má za to, že svým rozsudkem respektoval platnou právní úpravu a ani nemohl porušit ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod v právu stěžovatele vlastnit majetek, protože takové právo stěžovateli z projednávané restituce nevzniklo.
Ústavní soud, jak již bylo víckráte zdůvodněno, není další odvolací instancí a jeho kompetence je dána pouze tehdy, došlo-li současně k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud v projednávaném případě žádné takové porušení ústavnosti neshledal. Nelze přisvědčit stěžovateli, že vyvlastňovací řízení proběhlo v rozporu s tehdejšími právními předpisy. Pokud se tak stalo, měl stěžovatel možnost se proti tomuto vyvlastňovacímu rozhodnutí odvolat, což neudělal ani on a ani jeho matka. Nakonec oba s vyvlastněním souhlasili a náhradu za vyvlastněné pozemky přijali. Pokud stěžovatel vytýká vyvlastňovacímu řízení, že nebyl dán "veřejný zájem", je i toto tvrzení nesprávné. V dikci §131 odst. 2 o. z. ve znění v době vyvlastnění, se nehovořilo o veřejném zájmu, nýbrž o důležitém zájmu společnosti. Tento důležitý zájem společnosti v pojednávané době tvořily nejrůznější skutečnosti, z nichž na prvém místě nutno jmenovat uskutečnění stavby jako úkolu státního plánu rozvoje národního hospodářství, uskutečnění bytové výstavby, jakož i stavby rodinných domků na pozemcích určených seznamem pozemků pro výstavbu rodinných domků. Jak již vysvětlil městský soud, vytýkat tomuto řízení tíseň je absurdní, neboť jakékoli vyvlastnění, t. j. převod majetku proti vůli vlastníka, vytváří samo o sobě tísňové jednání.
Nelze však souhlasit s odůvodněním městského soud o tom, že pro restituční účely je relevantní posuzovat pouze způsob odnětí majetku státem a nikoli to, jak následně s majetkem nakládali. Právě následné nakládání s vyvlastněným majetkem může být restitučním titulem podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Tato úvaha je však na projednávanou věc bez vlivu.
Návrh ústavní stížnosti je značně nekonsekventní, a to v odkazování stěžovatele na nedůsledné prošetření okolností podle §8 zákona o půdě. Při použití §8 zákona o půdě by byl z restitučního řízení vyloučen pozemkový úřad, neboť o přechodu vlastnického práva je oprávněn i prvoinstančně rozhodovat obecný soud. Tento režim vytváří samostatný institut se samostatnými termíny, které pro stěžovatele jsou již dávno uzavřeny.
Stěžovatel podle obou rozhodnutí není oprávněnou osobou, a proto mu nepřísluší náhrady podle §14 ani podle §16 zákona o půdě.
Nedůslednost návrhu vyplývá i z jeho petitu, kdy žádá zrušení výše uvedených rozhodnutí s přihlédnutím k porušení čl. II Listiny základních práv a svobod. Listina žádný čl. II neobsahuje. Zřejmě se má jednat o čl. 11, aniž by bylo blíže specifikováno, který jeho odstavec byl porušen.
Protože nebylo shledáno v projednávaném případě žádné porušení ústavnosti, byl nucen senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 22. září 1999