ECLI:CZ:US:1999:2.US.540.98
sp. zn. II. ÚS 540/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti 1) B.Ž., 2) R.Ž., zastoupených JUDr. L.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. 40 Co 645/97 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 6. 1997, sp. zn. 10 C 197/96, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 12. 1998, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. 40 Co 645/97 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 6. 1997, sp. zn. 10 C 197/96, kterými byla zamítnuta jejich žaloba o určení práva k nemovitosti, a to p. č. 425/3 v k. ú. R.
Stěžovatelé a vedlejší účastník uzavřeli dne 20. 6. 1963 pod sp. zn. N 654/63 u SN kupní smlouvu na prodej nemovitostí. Při uzavírání této kupní smlouvy byli přesvědčeni, že nabývají veškeré nemovitosti od prodávající A.Z., která je vlastnila v tomto katastrálním území, neboť tvoří fyzicky jeden celek.
Teprve při projednávání pozůstalosti po zemřelé A.Z., bylo zpochybněno vlastnictví stěžovatelů k p.č. 425/3, o které stěžovatelé v ústavní stížnosti prohlašují, že administrativním nedopatřením nebyla citována v předmětné kupní smlouvě. Současně uvádějí, že s nimi i ze strany správních orgánů bylo jednáno jako s vlastníky a býv. MNV s nimi jednal o odkoupení části předmětné pozemkové parcely.
Soud prvého stupně zamítl návrh stěžovatelů na určení, že nabyli pozemek p. č. 425/3 vydržením, a to s poukazem na skutečnost, že při jednání s býv. MNV o odprodeji této části parcely museli zjistit, že jim tento pozemek nenáleží. Nestali se oprávněnými držiteli v dobré víře, neboť nebyla dodržena zákonná lhůta pro toto vydržení podle platných předpisů.
Odvolací soud k podanému odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvé stolice jako věcně správný potvrdil, když, jak uvádí stěžovatelé, v odůvodnění zpochybnil objektivní okolnosti jejich dobré víry v době převodu pozemků s tvrzením, že dobrou víru nelze vyvozovat ze subjektivních představ věci. Vyslovil rovněž shodné stanovisko se soudem prvého stupně v tom, že dobrá víra stěžovatelů musela být zpochybněna v březnu 1984.
Oběma rozsudkům obecných soudů vytýkají stěžovatelé nezákonnost a porušení čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení spatřují v podstatě sporu, kterým je právní zhodnocení jejich dobré víry. Zvláště k právnímu výkladu odvolacího soudu "dobré víry" uvádějí, že by tento institut ztratil v našem právním řádu jakýkoli smysl, protože by byl nerealizovatelný.
Odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu přejímá jako věcně správný výpočet běhu oprávnění vydržecí lhůty tak, jak ji provedl soud prvního stupně, který z chronologického znovuzavedení tohoto institutu dovodil, že podle novely občanského zákoníku zák. č. 131/1982 Sb., právní účinky vydržení mohly nastat nejdříve dnem 1. 4. 1984.
Z provedeného dokazování, které provedl rovněž soud prvého stupně vyplynulo, že dobrá víra stěžovatelů byla zpochybněna při jednání dne 8. 3. 1984, které proběhlo před místním národním výborem a které se týkalo právě p. p. č. 425/3. Při tomto jednání museli vycházet z kupní smlouvy, kde zmíněná parcela nebyla uvedena, což muselo u nich vyvolat, objektivně posuzováno, pochybnosti o tom, zda ji tato parcela patří.
Proto také odvolacím soudem nebylo zkoumáno, zda p. p. č. 425/3 byla způsobilým předmětem držby dle ustanovení §135a odst. 2 a ustanovení §199 odst. 1 o. z. ve znění do 31. 12. 1991 a zda k tomuto pozemku by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání, neboť u stěžovatelů nebyla splněna podmínka dobré víry daná okolnostmi, za nichž stěžovatelé začali pozemek držet, protože tuto dobrou víru neopírali o oprávněný důvod.
Ústavní soud neshledal, že by soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu právům, jak to má na mysli ustanovení čl. 90 Ústavy a rovněž tak nelze vytknout soudcům, že při rozhodování nebyli vázáni zákonem, jak uvádí čl. 95 odst. 1 Ústavy. Nemohlo dojít ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatelům nebylo bráněno, aby se domáhali stanoveným postupem jejich práva u nezávislého a nestranného soudu.
Proto se Ústavní soud plně ztotožnil s oběma ústavní stížností napadenými rozsudky. V důsledku absence jakéhokoli porušení ústavnosti v projednávaném případě, není dána kompetence Ústavního soudu pro toto řízení, neboť mu nepřísluší vytvářet další odvolací stolici. Samotné právní závěry obecných soudů, provedené v rámci hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., nemohou být samy o sobě důvodem porušení ústavnosti, aniž by současně nebyly napadeny důkazy, ze kterých soudy vycházely. Je rovněž na vůli obecných soudů, aby pro vyvození správných právních závěrů připustily potřebu a množství těchto důkazů.
K zásadní otázce ústavní stížnosti, tj. ke zhodnocení dobré víry stěžovatelů, Ústavní soud, jak uvedeno výše, se ztotožnil s právní kvalifikací tohoto institutu jak ji uvedl odvolací soud.
Dále uvádí :
Právní institut "vydržení" pro zabezpečení právní jistoty oprávněných držitelů, umožňuje uspořádání tzv. nedoložených právních vztahů. Tato nedoloženost právních vztahů představuje jednu ze základních podmínek objektivního hodnocení držby. Proto dobrá víra nemůže být hodnocena pouze z osobního přesvědčení držitele, ale musí být hodnoceny současně všechny objektivní okolnosti, z nichž lze usuzovat na důvodné přisvědčení držiteli.
V době sjednávání a sepisování kupní smlouvy v r. 1963, byli stěžovatelé, jako účastníci této smlouvy na straně kupujících, zletilí a ve zralém věku. Sepsaná kupní smlouva před podpisem musela být u notáře zvlášť přečtena. Každý z účastníků této kupní smlouvy musel dostat jedno její vyhotovení. Nelze proto hovořit o administrativním nedostatku. Podkladem zmíněného jednání před býv. MNV musela být rovněž tato kupní smlouva, kde muselo být její znění, jako výchozí vlastnický doklad, zkoumáno. U stěžovatelů se tedy v žádném případě nemohlo jednat o nedoložený právní vztah k pozemku.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 11. května 1999