Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.10.1999, sp. zn. II. ÚS 543/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 147/16 SbNU 93 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.543.98

sp. zn. II. ÚS 543/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1) L.B., 2) J. B., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu a 2) Obce P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.11.1998, č. j. 44 Ca 334/97-22, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č. j. 44 Ca 334/97-22, a rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 26.11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4 se zrušují. Odůvodnění: Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne 29. 12. 1998, se domáhají stěžovatelé zrušení v enunciátu uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 26. 11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4, o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitosti dle pozemkové knihy st. p. č. 46/1 s objektem hostince č. p. 19 v kat. území P. Nárok stěžovatelů byl u pozemkového úřadu uplatněn podle ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb. Stížnost zaměřují na onu část odůvodnění rozsudku, ve kterém přezkumný soud považuje rozhodnutí pozemkového úřadu za správné, protože budovu nelze vrátit, neboť v době, kdy ji vlastnil stát, došlo u ní k zásadní přestavbě a vznikla tak překážka jejího vydání podle ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále je zákon o půdě). Vytýkají přezkumnému soudu, že se nevypořádal s jejich námitkou, že přestavba hostince byla prováděna v minulosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a že byla prováděna někým, kdo nebyl jakkoli oprávněn se stavbou nakládat. Nemovitost byla v té době jako součást zemědělské usedlosti ve správě Státního statku K. a vedlejší účastník - obec P - neměla na ni žádné právo. Stěžovatelé se odvolávají na rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 23. 8. 1996, podle kterého se na budovu č. p. 19 a st. p. č. 46/1 v kat. území P. zákon o půdě vztahuje, a proto tvrzení krajského soudu o tom, že nelze nalézt žádnou souvislost s předmětem zemědělské výroby, je nesprávné. Nesouhlasí se závěry přezkumného soudu a jeho kvalifikaci přestavby podle ustanovení §11 zákona o půdě, neboť přístavba hostince byla provedena bez stavebního povolení, realizována nevlastnickým subjektem a dodnes nebyla řádně kolaudována. Nelze ji proto subsumovat, podle názoru stěžovatelů, pod ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, neboť touto přístavbou budova neztratila svůj původní stavebně technický charakter a i nadále souvisí s předmětem zemědělské výroby. V závěru svého návrhu stěžovatelé přiznávají vnos MNV P., jako právního předchůdce obce P., do pojednávané nemovitosti a jsou ochotni vrátit obci náhradu ve výši 162.162,-Kč. Odvolávají se na znění zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, neboť majetek, o jehož vrácení usilují, byl hned po únoru 1948, tedy v rozhodném období, státem zabaven a bezdůvodně po celou dobu využíván. Svůj návrh zdůvodňují tím, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo, aniž by však blíže specifikovali které. Protože podaný návrh splňoval podmínky ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t. j. byl podán řádně a včas, Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 334/97 a spis Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ-R2372. Spolu s vyžádáním spisů požádal Ústavní soud Krajský soud v Praze o jeho vyjádření k podané ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu JUDr. O. S. navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť nesouhlasí s tvrzením, že postupem Krajského soudu v Praze bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů vlastnit majetek. Toto právo, jak dále uvádí, ani být porušeno nemohlo, protože stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, které byly předmětem řízení u přezkumného soudu. Stížností napadený rozsudek se soustředil na základní otázku, proč nemovitosti nemohly být restituentům vydány, i když spolu s pozemkovým úřadem přiznávají stěžovatelům statut oprávněných osob. Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud dospěly k názoru, že nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání podle ustanovení §11 odst.4 zákona o půdě. Z posudku soudního znalce Ing. J. K. vyplynulo, že objem původních konstrukčních částí stavby činí 315,44 m3 a objem nově pořízených konstrukčních částí činí 517,83 m3 Z celkového objemu prvků dlouhodobé životnosti činí podíl původních částí 37,856 %, podíl nově pořízených částí 62,144 %. Podíl nových konstrukcí v současném stavu činí u základů 67,46 %, u nosného svislého zdiva 61,42 %, u stropů a podlah 60,68 %, u schodiště 46,82 % a u krovu 61,14 %. Ze závěru znaleckého posudku pak vyplývá, že původní zastavěná plocha stavby č. p. 19 byla 160 m2 a po rekonstrukci a přístavbě budovy činila již 544 m2. Kritéria zásadní přestavby jsou tu zcela jistě splněna, i když zákon č. 50/1976 Sb. - stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, pojem "přestavby" nezná. Podle ustanovení §139b) odst. 3 stavebního zákona pod pojem změny dokončených staveb zařazuje a) nástavby, b) přístavby, c) stavební úpravy, při nichž se zachovává jak vnější půdorys, tak i výškové ohraničení stavby. Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že pojem přestavba je širší než přístavba a že v sobě zahrnuje i přístavbu. Naopak, tyto jednotlivé typy změn staveb nutno hodnotit samostatně, a to nejen co do rozsahu změn základních stavebních prvků, ale i individuálním vyhodnocováním každého případu co do jeho funkčnosti, např. u přístavby možnosti jejího oddělení od původní stavby natolik, aby mohl být zajištěn samostatný provoz oddělených částí nezávisle na sobě. V pojednávaném případě došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby provedenou přístavbou, jak dovodily oba rozhodující orgány. K naplnění obsahu ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, jak shodně uvádějí stěžovatelé i krajský soud, je však třeba splnění další podmínky, že nemovitost nesouvisí již s předmětem zemědělské výroby. Pokud se stěžovatelé dovolávají citovaného rozhodnutí ministra zemědělství ČR, potom nutno konstatovat, že toto rozhodnutí hodnotí stav nemovitosti v době jejího přechodu na stát, kdy právě tento stav je rozhodující pro jeho subsumaci pod režim zákona č. 229/1991 Sb. Znění §11 odst. 4 zákona o půdě má však na mysli současný stav,vzniklý ztrátou původního stavebního charakteru stavby a její další funkčnosti s předmětem zemědělské výroby. Původní zemědělskou usedlost, jejíž součástí byl i předmětný hostinec, původní majitelka prodala a ponechala si pouze tento hostinec. Dlouhá léta již neměl souvislost s předmětem zemědělské výroby a tím více ji nemá v současnosti. Nutno proto dát za pravdu jak krajskému soudu, tak i pozemkovému úřadu, že byly plně splněny podmínky §11 odst. 4 zákona o půdě. Stěžovatelé však vylučují možnost uplatnění překážky zásadní přestavby této nemovitosti, neboť nebyla provedena v souladu se stavebním zákonem, t. j. byla provedena bez stavebního povolení, bez kolaudace a k tomu neoprávněnou osobou. Je nutno si uvědomit, že se jednalo o akci "Z", t. j. s plným vědomím a podporou správních orgánů. V každém případě se však jednalo o stavbu, kterou bylo možno sankcionovat podle ustanovení §106 stavebního zákona jako neoprávněnou stavbu, resp. bylo možno uvedené nedostatky konvalidovat. Tyto stěžovateli namítané nedostatky nemají však vliv v projednávaném případě na změnu stavby jako takové, neboť pro účely jejího vydání se hodnotí její skutečný stav. Ústavní soud však dospěl k závěru, že je nutno poskytnout stěžovatelům ústavní ochranu (čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod). Výrok napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu stanoví (s odvoláním na §9 zákona o půdě, aniž by blíže specifikoval odstavce tohoto paragrafu), že stěžovatelé nejsou vlastníky blíže určených nemovitostí. Pokud nejsou vlastníky, jsou tedy vyloučena jejich práva, vztahující se a odvozená z vlastnictví. Přitom oba rozhodující orgány souhlasně potvrdily, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě a rovněž nevyvrátily žádné pochyby o osobě povinné. Přesto, že jsou splněna všechna požadovaná kritéria, nemovitosti jim nelze vydat, neboť tomu brání překážka podle §11 odst. 4 cit. zákona. Ovšem sama tato skutečnost zakládá právo stěžovatelů na náhradu podle ustanovení §14 odst. 1 zákona o půdě. Pro uplatnění této náhrady jsou stanoveny termíny, jejichž nedodržení má za následek ztrátu tohoto práva (§16 odst. 3 zákona o půdě). Protože rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne 7. 12. 1998, kdy skončilo i přezkumné řízení u krajského soudu, stěžovatelé ztratili potřebnou lhůtu na náhradu jenom proto, že se svého restitučního práva na vydání nemovitostí domáhali u Ústavního soudu formou ústavní stížnosti. Přijetím náhrady by se této ochrany vzdávali. Nárok na náhradu za nevydané nemovitosti je řádným restitučním nárokem. Je proto nutné, aby v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem požadovaných nemovitostí znamená, m. j. určení o zániku vlastnického práva, což však §6 zákona o půdě neupravuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98 - Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str.88). V případě kladného rozhodnutí je možno stávající dikci ponechat, t. j. že restituent je vlastníkem požadovaných nemovitostí, protože takovéto rozhodnutí se stává vkladovou listinou pro zápis do katastru nemovitostí, u negativního rozhodnutí zůstávají v platnosti zápisy původní. Ústavní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť byly porušeny čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Z důvodu procesní ekonomie zrušil Ústavní soud i rozhodnutí pozemkového úřadu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. října 1999