ECLI:CZ:US:1999:2.US.6.99
sp. zn. II. ÚS 6/99
Usnesení
II. ÚS 6/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti 1. H. F., a 2. R. K., obou právně zastoupených JUDr. I. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 1998, čj. 19 Co 16/98-45, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 1998, čj. 19 Co 16/98-45, a odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 11. 1997, čj. 5 C 22/97-29.
Tímto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zaplacení částky 16.470,- Kč a uložena povinnost nahradil žalovanému náklady řízení ve výši 4.302,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že jak soud I. stupně, tak i odvolací soud hodnotily důkazy v rozporu s ustanovením §132 občanského soudního řádu a že potvrzením rozsudku Okresního soudu v ústí nad Orlicí bylo porušeno jejich základní právo domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu, tak jalo je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předloženého spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp.zn. 5 C 22/97, učinil Ústavní soud následující zjištění. Matka obou stěžovatelů H.K. podala Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí dne 16. 12. 1996 žalobu, jíž se domáhala zaplacení 16.470,- Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že žalovanému dudala zboží (1 ks chladiče vody s vložkou), žalovaný zboží odebral, avšak doručenou fakturu splatnou dne 10. 7. 1996 nezaplatil. Okresní soud v Ústí nad Orlicí vydal
I1. ÚS 6/99
dne 10. 1. 1997 platební rozkaz, kterým uložil žalovanému zaplacení 16.470,- Kč a nákladů řízení ve výši 660,- Kč, do 15 dnů od doručení platebního rozkazu. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu dne 28. 1. 1997 odpor, ve kterém navrhl zamítnutí žaloby, nebot' odebrané zboží zaplatil hotově při převzetí, avšak s ohledem na pokyny své účetní si nechal vystavit fakturu. V průběhu řízení před Okresními soudem v Ústí nad Orlicí matka stěžovatelů dne 1. 6. 1997 zemřela. Okresní soud proto za použití ustanovení §107 odst. 3 občanského soudního řádu pokračoval v řízení s dědici po zemřelé (stěžovateli), kteří na žalobě trvali. Okresní soud dospěl v průběhu řízení k názoru, že žalovaný při převzetí zboží cenu zaplatil a proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podali stěžovatelé odvolání. V odvolání vyjádřili nesouhlas s hodnocením důkazů, nebot' dle jejich názoru bylo prováděno jednostranně. Odvolací soud na jednání dne 3. 9. 1998 rozhodl, jak výše uvedeno. V odůvodnění rozsudku uvedl, že Okresní soud náležitě zjistil skutkový stav věci, provedl potřebná dokazování a z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkové a právní závěry, které odvolací soud přejal. Dále uvedl, že jde o spor, kde jsou žalobci v důkazní nouzi, když nejzávažnější důkaz, t. j. výpověd' původní žalobkyně nelze pro její úmrtí provést.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové. Plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že účastníkům byla dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38/2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládali za potřebné. Pokud nebylo vyhověno návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru daňového poradenství a účetnictví, bylo to z důvodu dalšího nehospodárného prodlužování sporu.
Po přezkoumání skutkového stavu podle obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 5 C 22/97, a po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je především námitka týkající se nesprávného hodnocení důkazů, přičemž tato námitka byla uplatněna již v odvolání proti uvedenému rozsudku.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v ustanovení §132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v ti 120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit. Provedené důkazy potom hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.
Stěžovatelé svým podáním staví Ústavní soud v podstatě do role další soudní instance. Toto postavení, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelů však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté
II. ÚS 6/99
Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takový nesoulad v daném případě Ústavní soud neshledal. Proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavně právní roviny, jeví se ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o porušení ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelé svým podáním současně vznesli návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem byl podaný návrh posouzen jako zjevně neopodstatněný, nepřipadá navrhovaný odklad vykonatelnosti v úvahu a Ústavní soud se touto otázkou nezabýval.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. září 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu