ECLI:CZ:US:1999:2.US.87.98
sp. zn. II. ÚS 87/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.Š., zastoupeného JUDr. B.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, čj. 35 Co 308/97 - 56 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 3. 1997, čj. 12 C 342/93 -38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 23. 2. 1998, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, čj. 35 Co 308/97 - 56, v potvrzujících výrocích o zamítnutí žaloby co do částky 24,- Kč s přísl. a 16,- Kč s přísl. proti České republice - Ministerstvu vnitra a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 3. 1997, čj. 12 C 342/93 - 38, ve výrocích o zamítnutí žaloby co do částky 24, - Kč s přísl. a 16,- Kč s přísl. proti České republice - Ministerstvu vnitra, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3, a dále čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby nepokračoval v průtazích ve věci, vedené u něj pod sp. zn. 12 C 342/93, a aby neprodleně v této věci jednal.
Rozsudkem ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 12 C 342/93, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 tak, že návrh, aby Česká republika zastoupená Ministerstvem vnitra ČR byla povinna zaplatit navrhovateli (stěžovateli) 24,- Kč s příslušenstvím, se zamítá. Návrh, aby Česká republika zastoupená Ministerstvem spravedlnosti ČR byla povinna zaplatit navrhovateli 35, 50 Kč s příslušenstvím, se zamítá. Návrh, aby Česká republika zastoupená Ministerstvem vnitra ČR a Ministerstvem spravedlnosti ČR byla povinna zaplatit navrhovateli 16,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání.
Rozsudkem ze dne 16. 10. 1997, čj. 35 Co 308/97 - 56, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o zaplacení částky 24,- Kč s příslušenstvím a částky 16,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalované České republice zastoupené Ministerstvem vnitra ČR a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou zastoupenou Ministerstvem vnitra ČR potvrdil, jinak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podal stěžovatel dovolání.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 9. 1998, čj. 25 Cdo 963/98 - 80, dovolání stěžovatele odmítl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že řízení o jeho žalobě na prvním stupni probíhalo s průtahy, účastníkům řízení nebylo umožněno shrnout své návrhy a vyjádřit se k provedenému dokazování i k právní stránce věci a učinit závěrečný návrh, čímž byla účastníkům odejmuta možnost před soudem jednat, dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na podjatost soudkyně JUDr. M.K., když koncept zamítavého rozhodnutí i s odůvodněním měla tato soudkyně položený na stole již od počátku řízení. Těmito námitkami se podle stěžovatele odvolací soud vůbec nezabýval.
Ústavní soud si vyžádal vyšetřovací spis Policie ČR, sp. zn. OVV - 741/93.
Při shrnutí všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud správně učinil závěr se správným odůvodněním, že neposkytnutím náhrady nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Policie ČR, neboť stěžovateli nevznikl nárok na náhradu nutných výdajů a na náhradu ušlého výdělku, i když bylo později trestní stíhání zastaveno.
Podle §12 odst. 6 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ten, kdo se dostaví na výzvu, má nárok na náhradu nutných výdajů a na náhradu ušlého výdělku. Náhradu poskytuje policie. Nárok na náhradu nemá ten, kdo se dostavil jen ve svém vlastním zájmu nebo pro své protiprávní jednání.
Správně Městský soud v Praze v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí uvádí: "Z hlediska smyslu a účelu ustanovení o náhradě je třeba mít za to, že nárok na náhradu nevzniká ani tomu, kdo se dostavil na výzvu policie i jen pro podezření ze svého protiprávního jednání, bez ohledu na to, zda se v budoucnu podezření potvrdí či nikoliv. Nelze soudit, že smyslem a účelem zákona a záměrem zákonodárce bylo vázat nárok na výsledek šetření nebo výsledek přestupkového nebo trestního řízení. Lze též dovodit, že je ve vlastním zájmu toho, kdo je podezříván z protiprávního jednání, aby se dostavil na výzvu k podání vysvětlení."
Ústavní soud se zabýval rovněž námitkami stěžovatele proti jednání soudkyně OS, JUDr. M.K., týkajícími se způsobu vedení řízení, průtahů ve vyřizování věci a způsobu rozhodnutí ve věci samé.
V souladu s ust. §14 odst. 1 o. s. ř. je z projednávání a rozhodování věci vyloučen takový soudce, u něhož lze mít se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti.
Z obsahu spisu však žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na poměr soudkyně JUDr. M.K. k projednávané věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, nevyplývají. Ke shodnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud ČR ve výše uvedeném usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatele.
Protože stěžovatel neuvedl jiné skutečnosti, o které by opřel svá tvrzení, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, čl. 36 odst. 3 Listiny, který zakotvuje právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem a dále čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 27. září 1999