ECLI:CZ:US:1999:2.US.99.99
sp. zn. II. ÚS 99/99
Usnesení
II. ÚS 99/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Dr. Techn. Ing. J. H., zastoupeného advokátem JUDr. K. N., proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ČR ze dne 19. 1. 1999, č. j. 1 Nzn 2029/98, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 3. 1998, č. j. 3 Zt 3452/97-8, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství ČR jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 23. 2. 1999 se na Ústavní soud obrátil stěžovatel s ústavní stížností proti stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství ČR ze dne 19. 1. 1999, č. j. 1 NZn 2029/98, a usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 3. 1998, č. j. 3 Zt 3452/97-8. Zásah do svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že postupem uvedených orgánů došlo k újmě při uplatňování jeho základních práv, konkrétně čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétně měl zásah do jeho základních práv spočívat v tom, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně usnesením, č. j. 3 Zt 3452/97-8, ze dne 13. 3. 1998 zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu OOP Brno-výstaviště, sp. zn. MRBM2222/VYS-TČ-97, ze dne 10. 2. 1998, kterým byla odložena podle §159 odst. 1 tr. ř. věc bývalé manželky stěžovatele a jejího syna, na které stěžovatel podal trestní oznámení pro podezření z trestných činů porušování domovní svobody a poškozování cizí věci. Ač byl stěžovatel poučen, že proti takovému usnesení již není stížnost přípustná, podal proti němu stížnost ke krajskému státnímu zastupitelství. Tato stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Později
II. ÚS 99/99
dne 22. 9. 1998 podal ministru spravedlnosti žádost o prošetření věci a podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Tento podnět byl vyřízen záporně vrchním státním zastupitelstvím. Po stížnosti Ministerstvu spravedlnosti ČR na způsob vyřízení podnětu vrchním státním zastupitelstvím obdržel stěžovatel vyrozumění (sdělení) Nejvyššího státního zastupitelství ČR ze dne 19. 1. 1999, které jeho podnět odložilo.
K návrhu se za Nejvyšší státní zastupitelství ČR vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně M. B., která poukázala na právní povahu opakovaných podání stěžovatele. Nejvyšší státní zastupitelství podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, nedisponuje podle platné právní úpravy prostředky, na jejichž základě by mohlo z věcného hlediska přezkoumat stěžovatelem opakovaně napadaný postup Městského státního zastupitelství v Brně. Kromě toho uvedla, že usnesení o odložení věci podle §159 odst. 1 tr.ř. nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a navrhla, aby ústavní soud stížnost odmítl jako nepřípustnou pro nevyčerpání opravných prostředků.
Stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal včasnost a přípustnost ústavní stížnosti.
V petitu své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ČR, č. j. 1 NZn 2029/98, ze dne 19. 1. 1999 a usnesení Městského státního zastupitelství v Brně, č. j. 3 Zt 3452/97-8, ze dne 13. 3. 1998. Tento petit, kterým je Ústavní soud vázán, byl posouzen následujícím způsobem. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Je povolán pouze k tomu, aby přezkoumal ústavnost postupu orgánů veřejné moci jen v případě ukončení věci pravomocným rozhodnutím, které by bylo současně zásahem do základních práv nebo svobod stěžovatele. Musí přitom vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon: k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o ústavním soudu). V daném případě se tak stalo podáním stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci. O této stížnosti bylo rozhodnuto Městským státním zastupitelstvím v Brně dne 13. 3. 1998. Jestliže toto rozhodnutí stěžovatel napadl až v roce 1999, učinil tak po lhůtě 60 dnů, kterou stanoví §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Pokud se poté stěžovatel obracel různými opakovanými podáními na krajské státní zastupitelství a Ministerstvo spravedlnosti ČR, nevyužíval již procesní prostředky, které k ochraně jeho práva poskytuje zákon, neboť výkon dohledu nad činností bezprostředně podřízeného státního zastupitelství takovým prostředkem poskytnutým stěžovateli není, stejně jako jím není ve smyslu ustálené judikatury ústavního soudu podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Takové podněty lze podávat bez omezení a na jejich kladné vyřízení není nárok.
Kromě toho je třeba uvést, že dohled nad činností krajského státního zastupitelství ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 282/1993 Sb., o státním
II. ÚS 99/99
zastupitelství, vykonává Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. To stěžovatelův podnět vyřídilo dne 9. 10. 1998. V tomto směru je proto ústavní stížnost podána po lhůtě 60 dnů, jak shora uvedeno. Tímto způsobem by stěžovatel kdykoli mohl dohánět zmeškanou 60 denní lhůtu tím, že by dalšími opakovanými podněty (které však §9 zákona č. 283/1993 Sb. neumožňuje) vyvolával nové reakce orgánů státního zastupitelství. To však neumožňuje ani zákon č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 1999 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
I