ECLI:CZ:US:1999:3.US.106.99
sp. zn. III. ÚS 106/99
Usnesení
III. ÚS 106/99
Ústavní soud rozhodl dne 23. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. R., zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 37 Ca 1/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou sice včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), avšak co do formálních náležitostí v rozporu se zákonem, a později po výzvě Ústavního soudu za odstranění vytknutých vad, napadla stěžovatelka pravomocný a doručený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
10. prosince 1998 (37 Ca 1/97) a tvrdila, že tento soud svým rozhodnutím jako orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jemu odpovídající ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a to tím, že jako soud rozhodující v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu (Okresnímu pozemkovému úřadu Klatovy) toto správní rozhodnutí, jež jí nepřiznalo vlastnictví k (blíže označeným a popsaným) nemovitostem, potvrdil; v podrobné polemice (z hlediska ústavní stížnosti opakované) s rozhodovacími důvody obecného soudu dovozovala - stručně shrnuto - pochybení obecného soudu v jeho právních závěrech a aniž by stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu své tvrzení blíže rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem již dříve označené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatelčiny námitky směřují výlučně proti (správnímu rozhodnutí) potvrzujícímu právnímu závěru, dle něhož - s ohledem na správním orgánem zjištěný skutkový stav věci - nebylo lze stěžovatelce přiznat (v restituční věci) postavení oprávněné osoby, a to pro překážky (z důvodů) v napadeném rozhodnutí podrobně vyložené.
Odhlédnuto od toho, že odůvodnění ústavní stížnosti - jak již dříve řečeno - spočívá v opakované polemice s odůvodněním napadeného rozhodnutí, které se s totožnými námitkami dostatečně a způsobem zcela odpovídajícím zákonu (§157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádalo, stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí obecného soudnictví a že již proto - jak již dříve a opakovaně ve své rozhodovací praxi vyložil - jeho ingerence do jurisdikce obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci) je podmíněna splněním zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), které však v její věci splněny nejsou.
Obdobně Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně vyložil, za jakých podmínek je ve smyslu jemu udělených pravomocí oprávněn k ústavnímu přezkumu věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), a protože v obou případech jde o judikaturu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatelku na ni odkázat s tím, že posuzovány kritérii ústavnosti jsou její vývody (námitky) co do porušení zákona (č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, příp. č. 71/1967 Sb.) zcela nerozhodné, a to tím spíše, jestliže se s nimi obecný soud dostatečně vypořádal způsobem, proti němuž ani z hlediska ochrany ústavnosti nelze mít výhrady; tvrzení stěžovatelky stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu tak nemá oporu ani ve stavu věci ani v ústavním pořádku republiky.
Z důvodů takto rozvedených byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 1999