ECLI:CZ:US:1999:3.US.109.99
sp. zn. III. ÚS 109/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 22 Ca 273/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný a doručený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 1998 (22 Ca 273/98-22) a tvrdila, že označený soud jako orgán veřejné moci svým rozhodnutím "neposkytl jejím ústavně zaručeným právům a svobodám náležitou ochranu", a aniž by svá tvrzení blíže rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení o ústavní stížnosti vyjádřením předsedkyně senátu, z něhož dotčené rozhodnutí vzešlo, vývody ústavní stížnosti s odkazem na své rozhodovací důvody odmítl s dodatkem, že z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem by ústavně zaručená základní práva stěžovatelky měla být porušena; navrhl proto, aby posuzovaná ústavní stížnost byla zamítnuta.
Obdobné stanovisko ve věci zaujal i vedlejší účastník (obec Lipová - lázně), který v podstatě odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, které pokládá za zcela odpovídající zákonu a stavu věci, zdůraznil, že stěžovatelce se dostalo četných výhod (doživotní bezplatné užívání nemovitostí, zaměstnání pro stěžovatelku a jejího manžela a další), což již samo
o sobě tvrzení, že (při darování nemovitostí státu) stěžovatelka jednala v tísni, vylučuje; také on proto navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti samotné, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že (v řízení před orgány veřejné moci označené a popsané) nemovitosti přešly do vlastnictví někdejšího čsl. státu darovací smlouvou ze dne
10. února 1966, když k nabídce darovací smlouvy došlo z podnětu stěžovatelky a jejího manžela v polovině ledna téhož roku, a když jinak je nesporné, že v souvislosti s touto smlouvou v intencích "předběžné úmluvy" (č. l. 17 spisu) bylo stěžovatelce (a jejímu manželovi) slíbeno (a později až do současné doby také plněno) doživotní bezplatné užívání (darovaných) nemovitostí, minimální paušál za odběr elektrického proudu, bezplatný odběr vody a (podle pracovní smlouvy ze dne 14. prosince 1971) také zaměstnání v ubytovně obce Lipová - lázně v Bobrovníku.
Za takto - orgány veřejné moci - dostatečně zjištěného skutkového stavu nelze upřít důvodnost jejich konečným závěrům, které - pokud obecného soudu se týká - jsou také přesvědčivě a způsobem zákonu zcela odpovídajícím (§157 odst. 2 o. s. ř.) odůvodněny, a jimž ani z hlediska ústavněprávních kritérií nelze nic podstatného vytknout, příp. dovodit, že postup činovníků někdejší lidosprávy vůči stěžovatelce měl znaky "nezákonného postupu", nehledě již ani k tomu, že otázky spojené s hodnocením důkazů, příp. věcná správnost či legalita rozhodnutí orgánů veřejné moci a především obecných soudů, se z přezkumné pravomoci Ústavního soudu zpravidla vymykají (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995).
Za situace, jak z odkazem na zjištěný stav věci je dána, ani pohrůžku odnětí přídělu nemovitosti pro nezaplacení její předělové ceny (což stěžovatelka nepopírá) ani ve světle ustálené judikatury ani pod aspekty nauky nelze pokládat pro absenci protiprávnosti za stav tísně, neboť nebude patrně pochyb o tom, že úhrada (přídělové) ceny za přijatou nemovitost představovala na straně stěžovatelky esenciále přídělového aktu; odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu jsou proto zcela nepřípadné, stejně jako zcela nepřípadné se jeví i její (nezdůvodněné) tvrzení stran porušení ústavně zaručených základních práv, ať by již byly odvozovány z Ústavy republiky, Listiny základních práv a svobod nebo Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z důvodů takto rozvedených byla proto stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotným odůvodněním ústavní stížnosti, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění formální vady ve vykázané plné moci jejího zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. září 1999