ECLI:CZ:US:1999:3.US.128.99
sp. zn. III. ÚS 128/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelů I. G., J. V., J. P., Ing. V. G., V. V., a J. P., všichni zastoupeni Mgr. J. Č., advokátem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 10. 3. 1999 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Předmětná stížnost směřovala proti postupu Katastrálního úřadu v Náchodě, který nezahájil správní řízení o provedení záznamu vlastnického práva do katastru, na základě návrhu navrhovatelů.
Z přiložených dokladů Ústavní soud zjistil, že dne 15. 12. 1998 podali navrhovatelé návrh na zahájení správního řízení o provedení záznamu vlastnického práva navrhovatelek I. G., J. V. a J. P. do katastru nemovitostí k malé vodní elektrárně situované na stavební parcele č. 543/3 v k.ú. H. a studny situované na stavební parcele č. 543/4 tamtéž. Dne 22. 12. 1998 Katastrální úřad vrátil navrhovatelům předložené listiny, jako listiny pro zápis bezpředmětné. Dne 8. 1. 1999 právní zástupce navrhovatelů dopisem znovu požádal Katastrální úřad o zahájení správního řízení a o to, aby navrhovatelky byly zapsány do katastru na LV vedle současně uvedeného vlastníka. Dopisem ze dne 12.1.1999 pak Katastrální úřad navrhovatelům sdělil, že podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se zákon o správním řízení vztahuje pouze na řízení o povolení vkladu vlastnického práva. Z toho vyplývá, že se na příslušné pasáže zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, týkajících se záznamu vlastnického práva, nevztahuje správní řád a že o něm nemá být vedeno správní řízení.
V uvedeném postupu spatřují navrhovatelé porušení svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti se navrhovatelé dovolávali nálezu Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 173/95. S ohledem na to, že zákon č. 265/1992 Sb. použití správního řádu nevylučuje, byl podle navrhovatelů katastrální úřad povinen o podaném návrhu rozhodnout. Neprovedení záznamu dále znamená podle navrhovatelů i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť tak dochází k situaci, kdy vlastník nemá možnost právně relevantním způsobem prokázat své vlastnické právo. Neprovedením záznamu dochází k situaci, kdy základní atributy vlastnického práva náležejí osobám, které jsou zapsané ve státem vedené evidenci, nikoliv vlastníkům. Zápis do katastru slouží také jako institut ochrany vlastníka nemovitostí proti případným zásahům do výkonu jeho vlastnického práva. Je tedy zjevná nerovnost mezi vlastníky zapsanými do katastru nemovitostí a vlastníky, jimž je zapsání odpíráno. Dále byl podle navrhovatelů postup Katastrálního úřadu v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť odmítnutím provedení záznamu nebylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod navrhovatelů.
Katastrální úřad v Náchodě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 20. 4. 1999 uvedl, že záznam je druh zápisu o katastru nemovitostí, který se provádí podle §7 a násl. zákona č. 265/1992 Sb. Má pouze evidenční účinky a nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práva. Katastrální úřad tedy nemohl porušit navrhovatelovo právo vlastnit majetek, protože existence vlastnického práva je na úkonu katastrálního úřadu nezávislá. Podle předmětného ustanovení se práva uvedená v §1 odst. 1 citovaného zákona, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutí státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Návrh na záznam vlastnického práva, podaný navrhovateli dne 17. 12. 1998, doložený notářským zápisem, osvědčujícím vlastnické právo navrhovatelů, je jinou listinou, která podle zvláštních předpisů osvědčuje právní vztah k nemovitosti. Zvláštním předpisem je v tomto případě zákon č. 344/1992 Sb., který stanoví, že vznik, změna nebo zánik právního vztahu na základě právní skutečnosti nebo jednostranného právního úkonu, které nelze doložit a jsou-li nesporné, mohou být do katastru nemovitostí zapsány pouze na základě osvědčení ve formě notářského zápisu nebo na základě soudního smíru. Katastrální úřad shledal zřejmou nesprávnost v listině předložené k záznamu, spočívající v nedoložení nespornosti právní skutečnosti notářským zápisem osvědčené. Tato zřejmá nesprávnost musela být předkladatelům návrhu na záznam zcela zjevná vzhledem k mnohaletému soudnímu sporu, který se týká vlastnického práva k předmětné nemovitosti.
Ústavní stížnost není důvodná.
Protože v projednávaných věcech je vyloučeno zákonem č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., odvolání a ústavní stížnosti napadené sdělení katastrálního úřadu je konečné, musel se Ústavní soud nejprve zabývat otázkou, zda napadené sdělení spadá pod kvalifikaci §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Podle znění uvedeného paragrafu, ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k dikci §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jsou samostatně rozlišována rozhodnutí v řízení, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci. Zákon č. 182/1993 Sb. vzhledem k řazení pojmů v §72 odst. 1 písm. a) stanoví pro "opatření" jinou právní sílu a postavení, než mají rozhodnutí soudní nebo správní. Je to výraz pro kategorii aktu nižší právní síly, kterým ale nakonec může být odepřen vstup do příslušného řízení, obrana jeho práva, účast na řízení apod. Záznam do katastru, vzhledem k jeho definici, má deklaratorní charakter, neboť potvrzuje nebo upravuje zapsané vlastnické vztahy. Odmítnutí provedení záznamu do katastru nemovitostí je tedy jiným opatřením správního orgánu (orgánu veřejné moci), kterým může být porušeno základní právo občana.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že z hlediska posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba, s ohledem na tvrzená porušení ústavně zaručených práv navrhovatelů, zaměřit pozornost především na výhrady navrhovatele, které se týkají závěrů orgánů veřejné moci o povaze činnosti katastrálního úřadu, předcházející eventuálnímu provedení či neprovedení záznamu vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí. Je třeba zdůraznit a pro úplnost pohledu na věc uvést, že odvolávání se navrhovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci, sp.zn. II. ÚS 173/95, není na místě, neboť v tomto případě se jednalo o zcela jinou situaci.
V dané otázce je podle názoru Ústavního soudu třeba vyjít z platné právní úpravy, podle níž se záznamem podle §7 zákona č. 265/1992 Sb., v platném znění, zapisují práva vzniklá ze zákona, rozhodnutí státního orgánu, příklepem licitátora, vydržením, přírůstkem a zpracováním. Záznam se provádí na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy. Podle §8 odst. 1 citovaného zákona katastrální orgán zjistí, zda je předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností. Podle ust. §8 odst. 2 cit. zákona , v případě, že je listina vyhotovena státním orgánem nebo jiná listina způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí listinu tomu, kdo ji vyhotovil. Uvedený notářský zápis ze dne 14. 12. 1998, čj. NZ 196/98, N 208/98, pouze osvědčuje, že před příslušným notářem účastníci učinili určité prohlášení. Takovéto prohlášení však nemůže být listinou osvědčující právní vztahy k nemovitostem.
Vlastní záznam vlastnického nebo jiného práva do katastru nemovitostí je podle §14 cit. zákona úkonem katastrálního úřadu, který nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práva. V daném případě jde ovšem o posouzení povahy samotné procedury, kterou katastrální úřad dospěje k závěru, zda předložené listiny splňují či nesplňují požadované skutečnosti. V tomto ohledu je třeba podle názoru Ústavního soudu přisvědčit stanovisku orgánů veřejné moci, že se nejedná o správní řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Je třeba zdůraznit, že samotný zákon č. 265/1992 Sb. výslovně tuto otázku v ustanoveních týkajících se záznamu, neřeší a to na rozdíl od ustanovení, která se týkají zápisu vlastnických a jiných věcných práv vkladem, kde v §3 odst. 2 výslovně stanoví, že na řízení o povolení vkladu se vztahuje zákon o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví jinak. Vzhledem k tomu, že se záznamem, jako úkonem katastrálního úřadu, není spojen vznik, změna nebo zánik zapisovaných skutečností, nelze dovodit aplikovatelnost správního řádu ani pro proceduru mu předcházející. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v jiných usneseních (viz např. sp.zn. II. ÚS 315/98, IV. ÚS 43/99).
Z uvedeného vyplývá, že Katastrální úřad v Náchodě, tím, že nezahájil na základě navrhovateli předložené listiny správní řízení, neporušil svou právní povinnost a tedy ani nezasáhl základní práva navrhovatelů. Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhovatelům nebylo bráněno, aby se stanoveným postupem domáhali svého práva na zápis do katastru nemovitostí. Jestliže katastrální úřad zjistil, že předložená listina je pro zápis bezpředmětná, nelze tento postup považovat za porušení jejich základních práv, neboť oni sami při podávání žádosti o zápis nedodrželi stanovený postup. Jak vyplynulo z vyjádření odpůrce, bylo (či je) vlastnické právo předmětem soudního sporu. V takovém případě je podkladem pro zápis do katastru pravomocné rozhodnutí soudu, které navrhovatelé mohou předložit, bylo-li již vydáno. Namítané porušení čl. 4 odst. 4 Listiny rovněž Ústavní soud nezjistil. Zmíněné ustanovení Listiny je totiž především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci "obyčejnému", jak má postupovat v případech zákonného omezování základních práv a svobod. Postupem výkonného orgánu státní správy jen ztěží může být toto právo porušeno. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, se podle přesvědčení Ústavního soudu nikterak nedotklo vlastnického práva navrhovatelů a jeho obsahu. Evidenční charakter zápisu byl již několikrát zdůrazněn. Existence a obsah vlastnického práva navrhovatelů jsou na záznamu do katastru zcela nezávislé a lze je prokázat i jiným způsobem (např. pravomocným rozhodnutím soudu).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než, aby návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu