ECLI:CZ:US:1999:3.US.145.99
sp. zn. III. ÚS 145/99
Usnesení
III. ÚS 145/99
Ústavní soud rozhodl dne 20. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. E. T., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 3 To 73/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný a doručený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 1999 (3 To 73/98) a tvrdil, že označený obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že již zmíněný obecný soud jako soud odvolací v jeho trestní věci
(9 T 32/96 Krajského soudu v Českých Budějovicích) změnil (z podnětu odvolání státního zástupce) v jeho neprospěch výrok o trestu z rozsudku soudu I. stupně, když byl dospěl - na rozdíl od soudu I. stupně - k závěru, že zjištěné skutkové okolnosti svou povahou a charakterem nedovolují uložit stěžovateli trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby (§40 odst. 1 tr. z.); s poukazem na to, že odsouzený trestný čin je jeho prvým mimořádným vybočením z mezí řádného života a že nastalé životní obtíže manželky se dvěma nezletilými dětmi, případně hrozící rozpad rodiny, ve skutečnosti jsou v rozporu se závěrem odvolacího soudu, dle něhož jeho osobní poměry jsou "standardní", posléze navrhl, aby Ústavní soud již dříve označené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu rozhodnutí obou obecných soudů se podává, že stěžovatel byl jimi odsouzen za účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky (§148 odst. 1, 3 tr. z.), jímž spolupřivodil škodu v celkové výši přes 10 miliónů korun a za to byl potrestán (mimo jiné) zprvu trestem odnětí svobody v trvání tří let (soudem I. stupně) a posléze (odvolacím soudem) týmž trestem v trvání pěti let; odvolací soud v podrobně zdůvodněném rozhodnutí (§125 tr. ř.) vyložil okolnosti a důvody, pro které nebylo lze stěžovateli přiznat neplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§40 odst. 1 tr. ř.), toto odůvodnění je zcela ve shodě se zákonem a vychází ze skutečností v předchozím řízení dostatečně zjištěných a již proto posuzovaným závěrům odvolacího soudu nelze ani z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Tvrzení stěžovatele dotýkající se podmínek spravedlivého procesu, a zejména pak jeho výtky vůči odvolacímu soudu stran absence dostatečně zřejmého vztahu "mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé", případně odkazy na účel trestního řízení jako nevyhnutelnou podmínku existence demokratického právního státu" a podobně (právní věty ze stěžovatelem neoznačeného nálezu Ústavního soudu ve věci III. ÚS 84/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha, 1995) nejsou proto na místě, zejména když stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by v jeho trestní věci v řízení před obecnými soudy došlo k takovým (procesním) pochybením, která by měla povahu protiústavních vad.
Bez ohledu na to však stěžovatel přehlíží, že pod pravomoc Ústavního soudu - jak jím bylo již dříve a opakovaně v jeho rozhodnutích vyloženo - nespadá přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, pokud nebyla vydána v rozporu se (procesními) zásadami plynoucími především z hlavy páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995); taková pochybení obecných soudů nebyla zjištěna a - jak bylo již řečeno - stěžovatel je ani nevytýkal.
Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne především z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. května 1999