ECLI:CZ:US:1999:3.US.148.99
sp. zn. III. ÚS 148/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené Mgr. P. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 44 Co 287/98, mimo ústní jednání dne 15. 9. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 1998 (44 Co 287/98), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 18. března 1998 (7 C 292/97-23), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti smluv ze dnů 30. 9. 1993 a 10. 5. 1996 o nájmu pozemku p. č. 745 v k. ú. B. a stěžovatelce bylo uloženo nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 2.875,- Kč a tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím porušil obecný soud ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, když věc "nebyla projednána spravedlivě a návrh na zrušení nájemních smluv o nájmu pozemku byl zamítnut". V další části ústavní stížnosti stěžovatelka soudu vytýká "nesprávné právní posouzení" a rozhodnutí, které pro ni ve svém důsledku znamenala neúspěch ve sporu.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (ust. §72
odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona). Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona) a není-li takovéhoto prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona).
Ústavní stížnost je nepřípustná také tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
Z výroku napadeného rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 44 Co 287/98) je zřejmé, že stěžovatelka podala v průběhu odvolacího řízení před Krajským soudem v Brně návrh na připuštění dovolání proti rozsudku tohoto soudu v případě, že rozhodnutí prvoinstančního soudu bude potvrzeno (§239
odst. 2 o. s. ř.). Návrh na připuštění dovolání pak Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí ústavní stížností nepřipustil. Jestliže však stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy využila možnosti dle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., které svěřuje do její výlučné rozhodovací sféry možnost podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a jestliže tuto možnost zákon nepodmiňuje splněním dalších podmínek, pak dovolání je nutno považovat za poslední procesní prostředek, který byl stěžovatelce k ochraně jejího práva k dispozici.
Jak je zřejmé ze samotné ústavní stížnosti, tak i ze zprávy Okresního soudu v Blansku, kterou si Ústavní soud vyžádal, stěžovatelka ve lhůtě stanovené pro podání dovolání (ust.
§240 odst. 1 o. s. ř.) toto nepodala; je proto nutno uzavřít, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, byť si k podání tohoto procesního prostředku sama svým jednáním vytvořila před obecným soudem (odvolací soud) podmínky (§75 odst. 1 zákona).
Ústavní stížnost stěžovatelky proto musela být odmítnuta jako nepřípustná [§43
odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. září 1999