ECLI:CZ:US:1999:3.US.172.99
sp. zn. III. ÚS 172/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. L., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. 31 Cdo 1652/98, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 8. ledna 1998, sp. zn. 15 Co 726/97, mimo ústní jednání dne 22. září 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností ze dne 25. 3. 1999 brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 8. ledna 1998 (15 Co 726/97-70), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne
29. září 1997 (4 C 300/96-46), jímž byla proti ní vyslovena neúčinnost právního úkonu, a konečně také proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 1999
(31 Cdo 1652/98-96), kterým bylo odmítnuto její dovolání, a tvrdí, že tak "bylo porušeno její základní právo na ochranu osobního majetku nabytého po regulérním rozdělení bezpodílového spoluvlastnictví manželů".
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona) a není-li takovéhoto prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona).
Z podané ústavní stížnosti - pro úplnost je třeba konstatovat, že jen velmi kuse zpracované a neobsahující ústavně právní odůvodnění - vyplývá, že tato směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR (označenému viz shora), kterým bylo rozhodováno o podaném dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu (specifikovaného viz shora). Dovolání však bylo Nejvyšším soudem ČR z důvodu nepřípustnosti odmítnuto [§243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť bylo podáno proti rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, aniž byly splněny podmínky ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Za této situace podané dovolání nelze považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť za takovýto nutno chápat výhradně takový procesní prostředek, který je dle zákona (občanského soudního řádu) přípustný. Z hlediska předložené ústavní stížnosti pak posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytoval, bylo odvolání a o odvolání rozhodl krajský soud shora označeným rozsudkem. Doručením tohoto rozhodnutí tedy běžela stěžovatelce 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti a tato skončila nejpozději dne 6. 4. 1998. V této lhůtě však stěžovatelka ústavní stížnost nepodala, a proto nezbylo než o ní rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 1 písm. b) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. září 1999