ECLI:CZ:US:1999:3.US.196.99
sp. zn. III. ÚS 196/99
Usnesení
III. ÚS 196/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Senát Ústavního soudu ve složení JUDr. Vladimír Jurka, JUDr.Pavel Holländer, JUDr. I. J. rozhodl ve věci návrhu pana Ing. S. H., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 1999 č.j. 30 Cdo 1013/98-85, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 1997 č.j. 1 Co 59/97-56 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1996 č.j. 34 C 107/95-36 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 4. 1999 došel včas Ústavnímu soudu návrh ze dne 19. 4.. 1999, jehož obsahem byla stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 1999 č j. 30 Cdo 1013/98-85, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 1997 č.j. 1 Co 59/97-56, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 107/95, kdy citovaným rozsudkem vrchního soudu byl potvrzen předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1996 č.j. 34 C 107/95-36 ve výroku, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, aby žalovanému Ministerstvu vnitra ČR byla uložena povinnost se nadále zdržet uvádění, že stěžovatel byl evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen lustrační zákon.
V souvislosti s danou věcí, jak zjistil senát Ústavního soudu z připojeného spisu sp. zn. II. ÚS 103/98, proběhlo řízení o ústavní stížnosti jmenovaného, kterou již v roce 1998 napadal rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 1997 č. j. 1 Co 59/97-56, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1996 č.j. 34 C 107/95-36 v zamítavém výroku, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě ve stejném rozsahu, v němž je napadán týž rozsudek obecného soudu nynější ústavní stížností.
Předmětný návrh tehdy Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, jako nepřípustný odmítl. Stěžovatel toho času před podáním návrhu k Ústavnímu soudu
III. ÚS 196/99
nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jmenovitě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Jak patrno z nyní podaného návrhu, tento důvod nepřípustnosti již odpadl.
V současně podané ústavní stížnosti navrhovatel konstatuje, že ve své právní věci, vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 30 Cdo 1013/98 podal dovolání, které mu bylo rozsudkem téhož soudu č. j. 30 Cdo 1013/98-85 podle §243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř., zamítnuto, neboť dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným.
Vzhledem k dále uvedeným skutečnostem se v petitu svého návrhu stěžovatel domáhá zrušení všech tří shora uvedených rozsudků obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) ústavně zaručené právo na ochranu jeho osobnosti.
Návrh uznává, že uvádění údaje o evidenci v materiálech bývalé Státní bezpečnosti (dále jen StB) jako spolupracovníka ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona podléhá režimu tohoto zákona a že Ministerstvo vnitra ČR má povinnost vydávat osvědčení ve smyslu §9 odst. 1 citovaného zákona, tj. osvědčení pozitivní, nebo negativní. Namítá však zároveň, že evidence tehdejší Vojenské kontrarozvědky (dále jen VKR), do které se měl dostat, nebyla součástí evidence, kterou vedla tehdejší StB, takže pod režim zákona vůbec jeho případ nespadá.
Svojí původní žalobou před obecným soudem (Městským soudem v Praze) se navrhovatel nedomáhal, aby žalovanému ministerstvu byla uložena povinnost lustrační osvědčení nevydávat, ale žádal, jak tvrdí, aby se žalovaný zdržel uvádění, že žalobce byl evidován, tedy jinými slovy, aby případná lustrační osvědčení byla negativní. Nesouhlasí též s právní argumentací dovolacího soudu, nakolik se tato opírala o rozhodnutí č. 46/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem (dále jen Sb. rozh. obč.)
Tím, že obecné soudy navrhovatelův žalobní petit v uvedeném rozsahu zamítly, resp. potvrdily jeho zamítnutí, či zamítly dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, jsou jejich rozhodnutí podle názoru stěžovatele v rozporu s čl. 10 odst. 1 Listiny.
Podle §42 odst. 4 zákona vyžádal soudce zpravodaj k tomuto návrhu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, který vydal napadený rozsudek, sdělil, že pokud šlo o důvod uváděný v dovolatelově dovolání, že totiž bylo nesprávně rozhodnuto o jeho žalobním návrhu na uložení povinnosti zdržet se dalšího evidování žalobce jako osoby uvedené v §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, vycházel dovolací soud při posuzování důvodnosti dovolání v tomto smyslu z právních závěrů obsažených v rozhodnutí č. 46/1995 Sb. rozh. obč.
Podle tohoto rozhodnutí neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti v případech souvisejících s vydáním osvědčení podle §9 odst. 1 lustračního zákona lze spatřovat pouze v tom, že konkrétní osoba byla v materiálech bývalé StB evidována neoprávněně jako osoba uváděná v ustanovení §2 odst. 1 lustračního zákona a že tedy tímto neoprávněným evidováním došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti v případě doložení neoprávněnosti takové evidence. V případech takovéto neoprávněné evidence jde o určení, že tímto neoprávněným evidováním došlo k výše uvedenému neoprávněnému zásahu. V tomto směru pak obecné soudy návrhu dovolatele vyhověly (viz bod IV., odst. 1. žaloby a tomu
III. ÚS 196/99
odpovídající bod I. výroku rozsudku MS v Praze). V závěru svého vyjádření shledává účastník ústavní stížnost navrhovatele jako nedůvodnou.
Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze, který vydal napadené rozhodnutí druhostupňové, k žádosti ústavního soudu sdělila, že námitky uváděné stěžovatelem nejsou právně významné, přičemž odkázala stran bližšího odůvodnění svého stanoviska na napadený rozsudek. Podanou ústavní stížnost považuje proto za nedůvodnou.
Předseda senátu Městského soudu v Praze se omezil pouze na doporučení podanou ústavní stížnost odmítnout, když po stránce věcné se nevyjádřil, neboť věc v prvním stupni nesoudil.
Ministerstvo vnitra v procesním postavení vedlejšího účastníka se nedomnívá, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a rozhodnutími jemu předcházejícími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele a navrhuje Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost jako bezdůvodnou zcela zamítl.
Z hlediska merita předmětné ústavní stížnosti mají klíčový význam ty žalobní petity adresované stěžovatelem Městskému soudu v Praze, které jsou uvedeny pod bodem IV., odst. 1. a 2. V nich se tehdy stěžovatel domáhal jednak žalobou určovací (odst. 1.) toho, aby bylo určeno, že žalobce je neoprávněně evidován v materiálech bývalé StB jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník StB, jednak žalobou zdržovací (odst. 2.) toho, že žalovaný je povinen se nadále zdržet uvádění, že žalobce byl evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona.
Soud prvního stupně vyhověl žalobě určovací, zamítl však žalobu zdržovací s poukazem na skutečnost, že nemůže orgánu státní správy nařídit postup, který by byl v rozporu se zákonem, tj. s ustanovením §9 odst. 1 lustračního zákona.
Jak již uvedeno stěžovatelem, svou žalobu v bodě IV.,odst. 2. zaslanou Městskému soudu v Praze nechápal jako zdržovací, ale jako žalobu na určení toho, že nebyl a není osobou uvedenou v §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, aniž se však toho domáhal přesným a určitým žalobním petitem.. Pokud pak neobdržel z Ministerstva vnitra ČR negativní lustrační osvědčení, ale osvědčení pozitivní s dodatkem, že jde o evidenci neoprávněnou, to vše v důsledku napadených rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně, spatřuje v tom stěžovatel zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu osobnosti.
Podle teorie občanského práva procesního je ve sporném řízení soud ve výroku svého rozsudku vázán petitem návrhu (žalobním petitem). Případné výjimky z této zásady, s nimiž počítá §153 odst. 2 o. s. ř., v dané věci nepřicházejí do úvahy. Předně řízení o žalobách na ochranu osobnosti je řízením sporným, takže je nelze zahájit i bez návrhu. Ani druhá podmínka výjimky ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř. není v dané věci splněna, nebot' z lustračního zákona nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi žalobcem a žalovaným, srovnatelný např. s vypořádáním náhrady škody určeným právním předpisem (občanským zákoníkem či zákoníkem práce).
Pokud tedy stěžovatel původně podal žalobu zdržovací, tj. v bodě IV., odst. 2. svého návrhu, nemohl očekávat, že se mu dostane rozhodnutí soudu, které by reagovalo na žalobu určovací. V takovém případě by šel obecný soud nad rámec žalobního petitu, což je zásadně nepřípustné.
V tomto směru nezbývá než souhlasit s názorem Nejvyššího soudu ČR, který v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval: "Obsahem rozhodnutí soudu o
III. ÚS 196/99
žalobě na ochranu této osoby (rozuměj stěžovatele) je pouze určení, že žalující fyzická osoba byla evidována v materiálech bývalé StB oprávněně či neoprávněně, nikoliv např. určovat, zda žalující fyzická osoba byla či nebyla osobou uváděnou v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona ...Nemohl proto v daném případě soud prvního stupně, ani odvolací soud uložit žalovanému ministerstvu povinnost, jež by byla v rozporu s ustanoveními zákona, tedy např ...vydávat osvědčení jiné, než které je zákonem předpokládáno..." Je třeba dát zapravdu zmíněnému soudu také v tom, že z údaje o neoprávněnosti evidence určité osoby, tedy stěžovatele, v materiálech StB, který je součástí nového lustračního osvědčení, se podává, že tu nejde o osobu, na niž by se vztahovaly důsledky uvedené v ustanovení §1 lustračního zákona.
Je zřejmé, že obecné soudy všech stupňů nemohly na základě žaloby dnešního stěžovatele rozhodnout jinak, než rozhodly. Usiloval-li tehdy stěžovatel (žalobce) o jiné rozhodnutí, tzn. o určení, že nebyl a není evidován v materiálech bývalé StB jako osoba určité kategorie ve smyslu lustračního zákona, měl svůj žalobní petit v bodě IV., odst. 2. návrhu vyjádřit jako petit určovací, výše uvedeného obsahu, a nikoliv jako petit zdržovací, kterému vyhověno být nemohlo.
Na základě dosavadních úvah proto dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný a tudíž mu nezbylo, než jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Vzhledem k ustanovení §83 odst. 1 zákona nemohl senát Ústavního soudu ani rozhodnout o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. srpna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu