ECLI:CZ:US:1999:3.US.197.98
sp. zn. III. ÚS 197/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B.S., zastoupeného advokátem JUDr. A.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 1998, sp. zn. 10 Co 101/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 1998 (10 Co 101/98), a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34
odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], vytkl stěžovatel označenému soudu, že svým rozhodnutím jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod; tvrdil, že tento soud jako soud odvolací porušil jeho právo tím, že změnil rozhodnutí soudu I. stupně, který v jeho restituční věci zavázal povinného (město K.V.) vydat mu (v řízení před obecnými soudy označené a popsané) nemovitosti, když byl dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok je promlčen, a když - co do této skutečnosti namítané povinným - neshledal názor a závěr soudu I. stupně, že takto uplatněná námitka je pro skutkové okolnosti (přísliby povinného, že nemovitosti vydá) v rozporu s dobrými mravy (§3 o. z.), za zákonu odpovídající. S odkazem na to, že byl jinak bezpečně zjištěnými okolnostmi uveden povinným v omyl, v němž "shovívavě a trpělivě respektoval úřední postup" a s připomenutím svých osobních poměrů (jde o příslušníka čsl. zahraniční armády z II. světové války a později příslušníka RAF) v podrobném skutkovém rozboru věci navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu samotné ústavní stížnosti, tak z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (Ústavní soud přihlédl také k odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
20. dubna 1999 - 23 Cdo 1116/98-56) zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatel svůj jinak zřejmě oprávněný nárok na vydání nemovitostí uplatnil žalobou u soudu dne 24. června 1997, tedy opožděně, neboť jednoroční lhůta (§5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) k uplatnění restitučního nároku uplynula dnem 1. listopadu 1995 (§122 odst. 2
al. 1 o. z.) a dále, že námitku promlčení povinný vznesl již v řízení před soudem I. stupně.
Za této procesní situace, aniž by bylo třeba blíže se zabývat meritem věci, nezbývá než stěžovatele odkázat na výstižné a podrobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, v němž se tento soud zákonným způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal s povahou povinným vznesené námitky promlčení i z hlediska judikatury Ústavního soudu tak, jak tato vyplývá zejména z jeho nálezu publ. pod č. 164/1994 Sb., jakož i s dalšími námitkami, které stěžovatel vůči rozhodnutí odvolacího soudu vznesl, aniž by se jevilo potřebné k závěrům Nejvyššího soudu ČR cokoli - z hlediska ústavněprávního - podstatného dodávat.
Povaha zániku práva prekluzí (dostatečně vyložená v rozsudku Nejvyššího soudu ČR), jakož i souladná ustálená judikatura obecných soudů neumožňují ani Ústavnímu soudu jiný výklad rozhodujících otázek než jak k němu dospěly obecné soudy a neumožňují "shovívavost při posuzování otázky běhu lhůt", byť by se obecnými soudy zjištěný postup povinného jevil jakkoli problematický. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele posoudit jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z rozhodovacích důvodu Nejvyššího soudu ČR, tak z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak dříve bylo na ni příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo posléze rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když co do tvrzeně porušeného práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod postačí stran jeho ústavní ochrany poukázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 74/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 42, Praha, 1995).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 1999