ECLI:CZ:US:1999:3.US.198.98
sp. zn. III. ÚS 198/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 13. 7. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České obce sokolské, zastoupené JUDr. J. M., advokátem, za účasti vedlejších účastníků Tělovýchovné jednoty Sokol M., zastoupené JUDr. J. R., advokátkou, a Českého svazu tělesné výchovy, zastoupeného JUDr. K. P., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 12 Co 336/93, a Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 1. 1993, sp. zn. 7 C 839/92, týkající se restituce, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po
výzvě Ústavního soudu doplněnou následným podáním, a tedy
v podstatě za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34
odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla stěžovatelka
ve své restituční věci (Okresní soud Brno-venkov 7 C 839/92)
rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek soudu I. stupně ze dne
25. ledna 1993 a spolu s ním též rozsudek odvolacího soudu ze dne
1. února 1995 (Krajského soudu v Brně 12 Co 336/93) a rozsudek
dovolacího soudu ze dne11. prosince 1997 (Nejvyššího soudu České
republiky 3 Cdon 1374/96) a tvrdila, že všechny obecné soudy svými
rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily její ústavně
zaručené základní právo na právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti
stalo se tak tím, že obecné soudy porušily především poučovací
povinnost (§5 o. s. ř.) a dále též tím, že "zpochybnily (sc.
v průběhu zahájeného řízení) možnost změny žalobního petitu
z původní formulace. a zabránily tak nápravě majetkové křivdy";
s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů
a s tvrzením, že v jejich intencích lze restituční nárok
(v posuzované věci jde o sokolovnu s přilehlými pozemky) uplatnit
buď žalobou na uzavření dohody nebo žalobou na vydání věci, že
změnu žalobního žádání (petitu) lze provést i v odvolacím řízení
a zejména, že žalobě nevyhovujícími výroky obecné soudy pominuly
účel zákona (č. 173/1990 Sb.) a "procesní předpisy vyložily pouze
formálně" a s opětovným důrazem na porušení již zmíněné poučovací
povinnosti a na to, že řízení před obecnými soudy bylo vedeno tak,
že navzdory jejímu nespornému nároku "nebyl zajištěn spravedlivý
výsledek", navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna
rozhodnutí obecných soudů v této věci vydaná (viz shora) zrušil.
Nejvyšší soud se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4
zákona) k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřil podáním předsedy
senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona), tak, že vývody stěžovatelky co do tvrzeného
porušení ústavně zaručených základních práv odmítl, odkázal na
odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a uzavřel, že
"stěžovatelčin nepříznivý výsledek sporu je výrazem jen její
procesní nedbalosti", neboť "nedůslednou formulací dovolacích
důvodů znemožnila, aby se Nejvyšší soud vyslovil k rozhodným
hmotně-právním otázkám"; navrhl proto, aby Ústavní soud
posuzovanou ústavní stížnost zamítl.
Obdobné návrhy vznesli také vedlejší účastníci.
Prvý vedlejší účastník (TJ Sokol M.) v podstatě poukázal na
procesní svobodu účastníka řízení před obecnými soudy, zdůraznil,
že každý účastník takového řízení nese odpovědnost za procesní
důsledky spojené s jeho žalobou, a popřel, že by řízení před
obecnými soudy trpělo procesními vadami, nadto takového druhu,
které by odůvodnily ingerenci Ústavního soudu.
Druhý vedlejší účastník (Český svaz tělesné výchovy) se
ztotožnil s vývody předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, odmítl
tvrzení, že by obecné soudy v řízení před ním postupovaly způsobem
rozporným s procesními předpisy a připomněl, že ve všech fázích
řízení byla stěžovatelka zastoupena zástupcem práva znalým.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Z obsahu spisu obecného soudu I. stupně (7 C 839/92 Okresního
soudu Brno-venkov) Ústavní soud zjistil, že podáním označeným jako
"žaloba na vydání sokolského majetku v hodnotě 10,000.000 Kč"
usilovala stěžovatelka (v řízení pod obecnými soudy jako
žalobkyně) o vydání rozsudku, dle něhož by oba vedlejší účastníci
(v řízení před obecnými soudy žalovaní) byli zavázáni "vrátit jí
a protokolárně předat a vyklidit do 15 dnů od právní moci
rozsudku" nemovitosti v petitu blíže označené a popsané; obecný
soud I. stupně o takto uplatněném nároku stěžovatelky rozhodl tak,
že rozsudkem žalobu zamítl, když po provedeném dokazování dospěl
k závěru, že - stručně shrnuto - žalobní žádání stěžovatelky
neodpovídá nároku plynoucímu ze zákona (č. 173/1990 Sb.
a 232/1991 Sb.).
Odvolací soud po doplněném dokazování odvolání stěžovatelky,
setrvávající - opět stručně řečeno - na právním názoru, že se
stala vlastnicí posuzovaných nemovitostí ze zákona (č. 173/1990
Sb.) a že proto i její žalobní žádání (v podstatě reivindikační
petit) jejímu nároku zcela odpovídá, neshledal důvodným a dovodil,
že "přednostním důvodem pro zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní
legitimace žalobce (sc. stěžovatelky), a když nepřipustil změnu
žalobního žádání přednesenou stěžovatelkou u odvolacího jednání
formou alternativního petitu (ve znění "aby soud zavázal žalované
k případnému zákonnému plnění nebo aby byli žalovaní povinni
uzavřít se žalobcem dohodu o navrácení majetkových práv
k předmětným nemovitostem").
Proti svému rozhodnutí však odvolací soud, s ohledem na
rozdílnost rozhodovací praxe obecných soudů, připustil dovolání
(§239 odst. 1 o. s. ř.) a ve svém rozhodnutí jako otázku
zásadního právního významu (dtto al. 1) označil jednak otázku, zda
stěžovatelka (Česká obec sokolská) má v tomto řízení aktivní
legitimaci, jednak otázku formy, jíž nárok na navrácení
majetkových práv podle zákona č. 173/1990 Sb. byl uplatněn.
Práva dovolacího přezkumu plynoucího z výroku odvolacího
soudu využila stěžovatelka tak, že namítla (nad rámec výroku
odvolacího soudu) "jednak předčasnost odvolacího jednání dne 1.
února 1995", jednak popřela závěr odvolacího soudu o nedostatku
aktivní legitimace, když ve zbytku sub. 2) svého dovolání tvrdila,
že "zamítnutí změny návrhu - alternativní návrh - žalující stranu
poškodilo"; dovolací důvod připuštěný odvolacím soudem stran formy
uplatnění nároku pominula.
Dovolací soud v rámci zákonem přípustného přezkumu
(stěžovatelkou uplatněných dovolacích důvodů) přihlédl
k případným vadám řízení, stran nichž mu svědčí povinnost přezkumu
ze zákona (§237, §242 odst. 1 o. s. ř.), stěžovatelkou podané
dovolání však shledal nedůvodným; své rozhodnutí odůvodnil tím, že
dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.
nebyl uplatněn důvodně, když "neplatí, že jeho prostřednictvím
nelze dospět k závěru, že rozsah odvolacího soudu je správný".
Odvolací soud totiž svůj závěr o nedůvodnosti stěžovatelkou
uplatněného nároku založil současně na dvou nezávislých důvodech,
a protože stěžovatelka v dovolání uplatnila toliko jeden z nich
(dle odvolacího soudu její sporné aktivní legitimace), zatímco
druhý opomenula (forma uplatnění jejího nároku), logickým výkladem
dospěl dovolací soud k závěru (č. l. 54 spisu obecného soudu), že
v daném případě, "obstojí-li stěžovatelkou opomenutý dovolací
důvod, protože z přezkumu dovolacím soudem byl opomenutím
stěžovatelky vyloučen, nebylo třeba se správností důvodu, jenž
dovoláním byl uplatněn, vůbec zabývat, neboť na celkový závěr
dovolacího soudu nemá vliv".
Ještě před vyložením vlastních rozhodovacích důvodů jeví se
Ústavnímu soudu namístě konstatovat, že všechna ústavní stížností
napadená rozhodnutí obecných soudů, zejména pak rozhodnutí soudů
vyšších stupňů, jsou náležitým a dostatečným způsobem zdůvodněna,
a že jsou tak zcela ve shodě se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.),
a že jim tak ani z hlediska kritérií ústavního přezkumu
(v intencích čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)
nelze nic vytknout, zejména jestliže se tato odůvodnění vztahují
ke všem výrokům (rozhodujícím skutečnostem), k nimž obecné soudy,
včetně soudu dovolacího, dospěly.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka nebrojí proti
rozhodnutí dovolacího soudu, stran něhož připouští vázanost
odvolacím soudem vymezeného rámce přezkumu, nicméně s odkazem na
ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) tvrdí, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR
jako soudu dovolacího potvrdil pravomocné rozhodnutí obecných
soudů nižších stupňů, ačkoli řízení před nimi bylo vedeno tak, že
"přivodilo nespravedlivý výsledek".
Výtky stěžovatelky vznesené proti rozhodnutím obecných soudů
a proti řízení před nimi nelze přijmout.
Jakkoli se totiž nároky stěžovatelky mohou jevit jako důvodné
a oprávněné, nelze přehlédnout - obecně řečeno - že každé
uplatnění práva (nároku) podléhá v řízení před soudy procesním
pravidlům, která nelze přehlížet nebo dokonce opomíjet: uplatnění
práva je úzce spojeno s procesním postupem, který účastník řízení
zvolí, a za který také sám nese odpovědnost.
Jestliže odvolací soud v již dříve zmíněných souvislostech
proti svému rozhodnutí připustil dovolání a jeho meze jako meze
dovolacího přezkumu dostatečně zřetelně vymezil, bylo zcela na
stěžovatelce, aby tohoto práva v plném rozsahu využila; jestliže
tak neučinila a sama svou procesní lehkovážností znemožnila
dovolacímu soudu přezkum v plném rozsahu, který by za jiných
okolností patrně vedl k jiným výsledkům než se stalo, jen stěží
může tento pro ni nepříznivý výsledek přičítat obecným soudům jako
důsledek "formalistického přístupu" a vlastní procesní pochybení
nahrazovat nyní odkazy na smysl a ducha restitučních zákonů, neboť
v zásadě v soudní jurisdikci nelze připustit rozdíly mezi věcmi
restitučními a jinými, neboť posouzení všech nároků, bez ohledu na
jejich povahu, podléhá vždy stejným a obecně platným procesním
zásadám; polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných
soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti nadbytečná, zcela
nepřípadná a zejména nerozhodná.
Řízení o dovolání, stejně jako dovolání samo, podléhá poměrně
přísnému procesnímu režimu; je tomu tak proto, že tento (opravný)
procesní prostředek má výrazné rysy mimořádnosti, pro kterou zákon
přesně vymezuje rámec přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí;
posuzováno ústavněprávními kritérii (zásadami stanoveného postupu
plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je
ex lege přípustné nebo odvolacím soudem připuštěné dovolání
posledním procesním prostředkem, který je stěžovateli k ochraně
jeho práva k dispozici. Jestliže stěžovatel tento procesní
prostředek ve své věci před obecnými soudy nevyužije, založí tím
z hlediska ústavní stížnosti ve smyslu ustálení rozhodovací praxe
Ústavního soudu překážku její nepřípustnosti (§75 odst. 1
zákona); k tvrzenému výsledku může posléze vést i to, jestliže
stěžovatel dovoláním nevyčerpá všechny odvolacím soudem připuštěné
dovolací důvody, a jestliže tato skutečnost - jako je tomu
v posuzované věci - vede dovolací soud k závěru, že v podstatné
části merita věci je mu přezkum opomenutím jednoho z dovolacího
důvodu (postupem dovolatele) uzavřen a že v důsledku toho
i posouzení uplatněného dovolacího důvodu, byť by se sám o sobě
jevil jakkoli oprávněný, je bez významu.
Lichá se jeví i další námitka stěžovatelky, totiž že
nepřipuštění změny žalobního petitu (viz vpředu) v průběhu
opravného řízení, s ohledem na povahu věci (restituce), má znaky
pochybení odvolacího soudu; odhlédnuto od toho, že i způsob
a forma uplatnění nároku (žaloba na vydání věci nebo na uzavření
dohody) byla obsažena v odvolacím soudem připuštěném dovolání,
alternativní petit tak, jak byl před odvolacím soudem
stěžovatelkou formulován (č. l. 33 spisu obecného soudu) pro svou
zřejmou neúplnost, nepřesnost, a vlastně i obsahovou vágnost,
nemohl představovat - právě pro tyto vady - dostatečný procesní
základ pro vydání rozhodnutí (rozsudku).
V posléze zmíněné souvislosti stěžovatelka tvrdí, že ji
obecné soudy (ve skutečnosti však tato námitka míří vůči
odvolacímu soudu) neposkytly účinnou ochranu porušením poučovací
povinnosti uložené obecným soudům ustanovením §5 o. s. ř., když
ji nepoučily "o konstrukci žalobního petitu při uplatňování
restitučního nároku"; zde však stěžovatelka přehlíží, že
i v řízení před obecnými soudy byla zastoupena zástupcem práva
znalým (k tomu srov. vyjádření stěžovatelky na č. l. 49 a 50 spisu
obecného soudu) a že již tato skutečnost sama o sobě nejen
z hledisek zřejmých z literatury, ale i v intencích ustálené praxe
obecných soudů (k tomu srov. např. Bureš a spol.: Občanský soudní
řád, komentář, II. vydání, Praha 1996), rozsah poučovací
povinnosti, pokud ji vůbec přiznává, výrazným způsobem ji omezuje,
neboť ku příkladu mnohdy "představuje poučení soudu zpravidla
zásah do koncepce hájení práv účastníka, kterou zástupce zvolil",
což by i podle přesvědčení Ústavního soudu vzhledem k povaze
vztahu mezi zastoupeným a zástupcem představovalo nepřípustný
vstup soudní moci do těchto vztahů (k tomu srov. analog. nález ve
věci III. ÚS 83/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 87, Praha, 1997).
Požadovat po obecných soudech, aby ve smyslu již zmíněného
ustanovení občanského soudního řádu poučovaly účastníky či jejich
zástupce "o konstrukci žalobního petitu" by nepochybně vykročilo
z rámce zákonem uložené poučovací povinnosti, když v žalobním
žádání (petitu) "se soustřeďuje závěr, jaký si žalobce vytvořil
o svém hmotně-právním postavení vzhledem k právní normě, která
podle jeho názoru upravuje sporný právní vztah", a když "závěr
o tom, zda (sc. zvolený petit) může obstát, není výsledkem
aplikace procesních předpisů, ale hmotně-právních norem" (již
označený komentář); jestliže jak nauka, tak i ustálená praxe
obecných soudů v procesní oblasti vycházejí ze zásady "nechť si
každý střeží sám svá práva", a jestliže tak obecné soudy
osvobozují od dřívější role "tutora" účastníka řízení, nelze takto:
omezeně chápané poučovací povinnosti ani z ústavněprávních
hledisek nic vytknout, naopak s ohledem na ústavně přikázanou
procesní rovnost účastníků v řízení před soudem (čl. 96 úst. zák.
č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod)
lze ji doplnit v tom smyslu, že účastník takového řízení sám si
odpovídá také za způsob, jakým "si svá práva střeží".
Pro takto rozvedené důvody nezbylo než ústavní stížnost
stěžovatelky posoudit jako nedůvodnou, aniž by meritum věci bylo
předmětem pozornosti Ústavního soudu, jehož úkolem ostatně není
napravovat procesní pochybení účastníků, jehož se v řízení před
obecnými soudy sami dopustili, příp. aby tyto zjevné nedostatky
v procesním postupu účastníka kasačním rozhodnutím přičítal na
vrub obecným soudům.
O nedůvodné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto zamítavým
výrokem, jak ze znělky tohoto nálezu je patrno (§82 odst. 1
zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 13. července 1999