ECLI:CZ:US:1999:3.US.2.99
sp. zn. III. ÚS 2/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele PhDr. M. S., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 1998, sp.zn. 32 Cdo 873/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 5. ledna 1999 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti brojil proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 1998, sp.zn. 32 Cdo 873/98, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp.zn. 50 Cm 280/96 a z něj zjistil, že dne 15. 7. 1996 podal žalobce ing. P. R., návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by soud stanovil navrhovateli povinnost zaplatit směnečnou pohledávku ve výši 350.000,- Kč.
Krajský obchodní soud dne 18. října 1996 žalobě vyhověl a směnečný platební rozkaz, pod čj. Sm 602/96-9, vydal. Rozhodnutí soudu bylo navrhovateli doručováno prostřednictvím pošty. Protože nebyl zastižen, bylo mu doručeno uložením. Zásilku si pak navrhovatel vyzvedl dne 3. 11. 1996.
Proti směnečnému rozkazu podal navrhovatel námitky. Krajský obchodní soud dne 24. 6. 1997 usnesením, čj. 50 Cm 280/96-31, námitky odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že námitky proti platebnímu rozkazu podal navrhovatel opožděně. Podle ust. §175 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je žalovaný povinen do tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu zaplatit žalobci požadovanou částku a náklady řízení, nebo v téže lhůtě podat námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný platební rozkaz byl navrhovateli doručen uložením dne 1. 11. 1996. Dnem 2. 11. 1996 začala běžet třídenní lhůta k podání námitek. Poslední den lhůty byl den 4. 11. 1996. Vzhledem k tomu, že navrhovatel podal námitky k soudu až 6. 11. 1996, stalo se tak v době, kdy směnečný platební rozkaz již byl v právní moci.
Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání. V něm namítal, že soud si neověřil, zda při doručování byly dodrženy podmínky stanovené §47 odst. 2 o.s.ř. Podle navrhovatele pošta tyto podmínky nedodržela. Protože navrhovatel byl v době doručování mimo ČR, vyzvedl si zásilku až po svém návratu a do tří dnů po vyzvednutí podal příslušné námitky.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 1997 odvolání odmítl. Odůvodnil to tak, že navrhovatel je podal opožděně. Napadené usnesení bylo totiž navrhovateli doručeno uložením na poště dne 8. 7. 1997. Jde k tíži žalovaného, že si zásilku vyzvedl se značným časovým odstupem po takto provedeném náhradním doručení. Lhůta k podání odvolání skončila dne 23. 7. 1997, odvolání doručil navrhovatel osobně do podatelny soudu dne 30. 7. 1997.
Proti usnesení Vrchního soudu podal navrhovatel dovolání. V něm namítal skutečnosti týkající se odvolání proti směnečnému platebnímu rozkazu a vytýkal Vrchnímu soudu, že neprovedl dokazování v otázce doručování tohoto rozhodnutí, ale bez jakéhokoliv jednání jeho odvolání odmítl. Tím mu měla být odňata možnost jednat před soudem.
Nejvyšší soud dne 6. 10. 1998 dovolání zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel nebrojil proti tomu, že mu nebylo řádně doručeno usnesení o odmítnutí námitek, ale proti tomu, že mu nebyl řádně doručen směnečný platební rozkaz. Pokud jde o námitku, že Vrchní soud měl provést dokazování, taková námitka by byla na místě, kdyby odvolání navrhovatele bylo včasné a odvolací soud o něm rozhodoval meritorně. Tak tomu však nebylo a navrhovatel to ani netvrdil. Pokud jde o námitku, že navrhovateli byla odňata možnost jednat před soudem, Nejvyšší soud konstatoval, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, kterým účastníku znemožnil využití procesních práv, která mu zákon přiznává. Navrhovatel však znemožnil soudu projednat namítané vady řízení tím, že odvolání podal opožděně.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž opakoval námitky uvedené již v dovolání, týkající se doručování směnečného platebního rozkazu. Postupem soudů měla být porušena jeho základní práva, daná mu čl. 1 a čl. 90 věta prvá Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. IV Evropské úmluvy o právu na spravedlivé soudní řízení (správně snad mělo být "Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod").
Nejvyšší soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 5. 2. 1999 opakovaně uvedl (stejně jako ve svém rozhodnutí), že námitka, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami, že směnečný platební rozkaz nebyl doručen řádně, v čemž spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem, je nedůvodná. Pokud by totiž navrhovatel podal odvolání včas, musel by se odvolací soud jeho tvrzením meritorně zabývat. Navrhovatel sám však tím, že podal odvolání opožděně, uzavřel cestu k meritornímu přezkoumání věci. Nelze tedy tvrdit, že by mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem. Přitom navrhovatel nikdy netvrdil, že by mu nebylo řádně doručeno usnesení o zamítnutí námitek, proti kterému podal napadané odvolání a že tedy podal odvolání včas. Tvrzený důvod dovolání - odnětí možnosti jednat před soudem nesprávným postupem soudu nebyl naplněn.
Ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatel v podstatě vytýká soudům, že se nezabývaly meritorně tvrzenou skutečností, že mu nebyl řádně doručen směnečný platební rozkaz. Postupem obecných soudů v souzené věci nebyla, podle přesvědčení Ústavního soudu, porušena navrhovatelem uváděná základní práva (zejména i na spravedlivý proces). Navrhovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy se však příslušnou věcí nemohly meritorně zabývat, když odvolání podal navrhovatel vlastní vinou po zákonem stanovené lhůtě a své právo tedy uplatnil nikoliv stanoveným způsobem. Rozhodnutí soudu prvého stupně bylo navrhovateli doručeno tzv. náhradním doručením, stalo se tak však nepochybně v souladu s ust. §47 občanského soudního řádu, tedy řádným způsobem. Navrhovatel nebyl tímto postupem krácen na svých právech. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, kterým účastníku znemožnil využití procesních práv, která mu zákon přiznává. V souzeném případě tomu tak nebylo, protože navrhovatel znemožnil soudu projednat namítané vady řízení sám tím, že odvolání podal opožděně, ač mu bylo řádně doručeno. Lhůty, dané zákonem pro uplatnění práv (a tedy i práva na podání opravných prostředků) slouží k zachování právní jistoty účastníků řízení, která spočívá v tom, že není-li určité právo v takové lhůtě využito, je jisto, že později již využito být nemůže a příslušné právní vztahy nemohou být zpochybněny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu