ECLI:CZ:US:1999:3.US.213.98
sp. zn. III. ÚS 213/98
Usnesení
III. ÚS 213/98
Ústavní soud rozhodl dne 27. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., zastoupené advokátkou JUDr. E.Č., proti stanovisku Ministerstva zdravotnictví ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností domáhá se stěžovatelka "rozhodnutí" Ústavního soudu, "že postupem komise výběrového řízení a Ministerstva zdravotnictví ČR byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod, jak vyplývají zejména z čl. 26 a 36 Listiny základních práv a svobod, a navrhuje, aby Ústavní soud z tohoto hlediska "uvážil ústavnost
ustanovení §46 až §56 zák. č. 48/1997 Sb., jakož i nesprávnost jeho aplikace, které se jeví jako v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a proto, aby tato ustanovení zrušil".
Podstatu ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje v tom, že zásahem Ministerstva zdravotnictví ČR, spočívajícím v závěru, že stěžovatel jako "nestátní zdravotnické zařízení nesplňuje optimálně posuzované předpoklady pro zajištění komplexní lůžkové péče v oborech chirurgie a gynekologie, porodnictví a jeho lůžková kapacita v posuzovaných oborech je na posuzovaném území nadbytečná", došlo k tomu, že zdravotní pojišťovny, zejména V, nezařadí stěžovatelku do své sítě smluvních zařízení zdravotních pojišťoven a neuzavře s ní příslušnou smlouvu, což ve svém důsledku pro stěžovatelku bude znamenat nutnost omezení nebo zastavení provozu lůžkové části zdravotnického zařízení. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod a považuje jej za omezení své podnikatelské činnosti.
V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatelka svá tvrzení rozvádí a tvrdí, že závěr ministryně zdravotnictví a příslušné výběrové komise je nesprávný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá jednak rozhodnutí výběrové komise zřízené dle zákona č. 48/1997 Sb. (§46 a násl.), která ve smyslu citovaného zákona provádí výběrové řízení, na základě kterého příslušná zdravotní pojišťovna posuzuje úroveň zdravotního zařízení a rozhoduje o jeho zařazení do sítě zdravotnických zařízení pro účely poskytování zdravotní péče na základě smlouvy a jednak "stanovisko" ministryně zdravotnictví, které, jak je výslovně z jeho označení patrno, tvoří přílohu návrhu komise výběrového řízení a je rovněž podkladovým materiálem pro vyhlašovatele k posouzení úrovně dotčeného zdravotnického zařízení.
V naznačených souvislostech se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, neboť ze samotné ústavní stížnosti stěžovatelky není patrno, proti jakému pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, opatření nebo jinému zásahu tohoto orgánu ústavní stížnost stěžovatele směřuje a zda stěžovatelka byla účastníkem takovéhoto řízení; stěžovatelka totiž svou ústavní stížnost nedoložila rozhodnutím výběrové komise a netvrdila, že by její ústavní stížnost směřovala proti tomuto rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti tak plyne, že tato směřuje proti "stanovisku" ministryně zdravotnictví, které však dle názoru Ústavního soudu nelze považovat ani za rozhodnutí podle správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.), ani za jiný zásah orgánu veřejné moci, neboť ministryně zdravotnictví zcela nepochybně vydala své stanovisko v podstatě jako právně nezávazný akt, který jako takový není závazný pro závěry výběrové komise. Samotný výsledek výběrového řízení ani stanovisko ministryně totiž právně nezavazuje (v souladu s ust. §52 zák. č.
48/1997 Sb.) zdravotní pojišťovnu k tomu, aby uzavřela (neuzavřela) s příslušným zdravotním zařízením smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče. Takováto smlouva je totiž výhradně projevem vůle dvou smluvních stran (na straně jedné zdravotní pojišťovny, na straně druhé zdravotního zařízení), a proto ani závěry výběrové komise ani stanovisko ministryně nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, a proto postačí stěžovatelku na ni odkázat (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 9, kupř. nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 10, Praha 1995) a jen stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je oprávněn k ingerenci do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci pouze tehdy, jestliže tyto nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté, a jestliže tak svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu.
Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky uvážil i z toho hlediska, zda postup výběrové komise, případně postup ministryně zdravotnictví, nenaplňují znaky jiného zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, neshledal však, že by postupem, který je v souladu se zákonem, a jak již bylo zdůrazněno, není ani postupem, na základě něhož by stěžovatelce vznikala nebo zanikala jakákoliv práva, došlo k zásahu, kterým by bylo porušeno kterékoli její ústavně zaručené základní právo.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení části zákona vyjádřený v ústavní stížnosti slovy "uvážil ústavnost §46 až §56 zák. č. 48/1997 Sb.", nezbývá než konstatovat, že zákon o Ústavním soudu přesně stanoví (ust. §69 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), kdo a za jakých podmínek je oprávněn k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části; takový návrh je oprávněn podat také ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 zákona. Vzhledem k tomu, že návrh stěžovatele byl shledán jako zjevně neopodstatněný, nebyly dány ani podmínky pro postup dle §78 zákona (k tomu srov. např. usnesení III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha, 1996) .
Ústavní soud neshledal, že by postupem výběrové komise nebo ministryně zdravotnictví došlo k porušení ústavních principů obsažených v čl. 26, resp. 36 Listiny základních práv a svobod, zejména když stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) je třeba stěžovatelku rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud vyložil, jak ústavní ochraně z tohoto článku plynoucí třeba rozumět a za jakých podmínek lze ústavněprávní ochranu poskytnout (k tomu srov. např. III. ÚS 75/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 141, Praha, 1997).
Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy stěžovatelčiných tvrzení, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo odkázáno.
Nezbylo proto, než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. května 1999