ECLI:CZ:US:1999:3.US.22.99
sp. zn. III. ÚS 22/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení zdravotně postižených v ČR, zastoupeného JUDr. P. A., advokátem, proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha-město ze dne 12. listopadu 1998, čj. V 6-4783/98/Te, mimo ústní jednání dne 24. 3. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních podmínek ve shodě se zákonem, napadl stěžovatel rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha-město ze dne 12. listopadu 1998 (čj.
V 6-4783/98/Te), o vkladu (vlastnického) práva do katastru nemovitostí, s právními účinky dnem 31. března 1998, a tvrdil, že označený úřad, jako orgán veřejné moci, svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod; aniž by blíže (z ústavněprávních hledisek) své tvrzení rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí, jak shora je označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podkladem pro ústavní stížností napadený vklad vlastnického práva ve prospěch nových vlastníků (osob v rozhodnutí vyznačených) byla (restituční) dohoda o vydání nemovitostí vtělená do pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
6. března 1996 ve znění opravného usnesení ze dne 3. července 1996 (10 C 89/92) ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 1997 (12 Co 4/97 a 12 Co 11/97), dle nichž osobou pověřenou k vydání posuzovaných nemovitostí (v dohodě označených a blíže popsaných) byla akciová společnost M. M. jako právní nástupce společnosti M. CK ÚV Svazu invalidů ČR; stěžovatel, který v ústavní stížnosti tvrdí, že ve vztahu ke společnosti M. M. je jejím zakladatelem a jediným akcionářem, současně poukazuje na to, že o ochranu svých nástupnických práv usiluje žalobou (vůči oprávněným osobám) v dosud neskončeném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 (spisová značka neuvedena), obdobně jako obecnými soudy zjištěná právní osoba (M. M. a. s.), jako údajný nevlastník posuzovaných nemovitostí, usiluje o nápravu vadně rozsouzené věci (12 Co 4/97, 12 Co 11/97 Městského soudu v Praze) cestou dovolání, o němž až dosud rovněž není dovolacím soudem rozhodnuto.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je posléze patrno, že na příslušném listu vlastnictví je evidována jako poznámka skutečnost, že stěžovatel, který nebyl účastníkem dvou označených řízení, svá tvrzená vlastnická práva uplatňuje (vůči nově zapsaným vlastníkům) žalobou.
Z uvedených okolností vyplývá, že (napadený) zápis vlastnického práva nových vlastníků spočívá (dle rozsudečných výroků obecných soudů) na obecnými soudy přikázané dohodě, že rozhodnutí o této dohodě je pravomocné a že stěžovatel, na jehož tvrzené vlastnictví práva upozorňuje poznámka na dotčeném listu vlastnickém vedeném pro kat. úz. S., nebyl účastníkem ani v řízení před obecnými soudy ani v řízení před Katastrálním úřadem pro Prahu-město.
Za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) je oprávněn podat ústavní stížnost jen ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, o němž se tvrdí, že porušuje stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo [§72 odst. 1 písm. a) zákona]; pod aspekty této základní procesní podmínky dovršující aktivní legitimaci pro podání ústavní stížnosti nic nemění tvrzení a vývody stěžovatele, dle nichž měl být jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení o povolení vkladu (z pravomocných rozhodnutí obecných soudů), opomenut, neboť k případné ochraně jeho práv (v již založeném řízení před obecnými soudy) jeví se jako zcela dostatečné procesní prostředky dané občanským soudním řádem; nebyla proto splněna ani další podmínka spočívající ve vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně (stěžovatelova) práva poskytuje (§75 odst. 1 al. 1 zákona).
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43
odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. března 1999