ECLI:CZ:US:1999:3.US.244.98
sp. zn. III. ÚS 244/98
Usnesení
III. ÚS 244/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele N.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. března 1998, čj. 2 Cdon 159/97-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 25. května 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. března 1998, čj. 2 Cdon 159/97-103, s tvrzením, že jím byla údajně porušena navrhovatelova základní práva.
Ústavní soud si vyžádal kmenový spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 C 174/91 a z něj zjistil, že dne 25. září 1991 podal navrhovatel žalobu na Č., v níž požadoval zaplacení pojistného ve výši
III. ÚS 244/98
61.800,- Kč s příslušenstvím, které později bylo návrhem zvýšeno na 125.660,- Kč. Okresní soud žalobě dne 14. února 1996 rozsudkem, čj. 8 C 174/91-66, vyhověl. Proti rozsudku podala Č., odvolání, v němž namítala, že pohledávka navrhovatele byla promlčena. Tuto námitku vznesla Č. již při jednání soudu prvého stupně, ten však k ní nepřihlédl. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 12. června 1996 rozsudkem, čj. 7 Co 1185/96-88, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že pohledávka byla promlčena.
Proti rozsudku krajského soudu podal navrhovatel dne 9. srpna 1996 "blanketové dovolání", s dodatkem, že je do 5 dnů odůvodní. Odůvodnění dovolání však bylo Okresnímu soudu v Českých Budějovicích doručeno až dne 20. listopadu 1996. Nejvyšší soud ČR dne 9. března 1998 usnesením, čj. 2 Cdon 159/97-103, dovolací řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že uvedené dovolání bylo soudu doručeno 9. srpna 1996 bez odůvodnění, které mělo být podle navrhovatele do 5 dnů doplněno. Soud vyzval dovolatele opakovaně k zaslání přislíbeného odůvodnění, avšak ten zmíněnou vadu podání odstranil až mnohem později podáním označeným jako "Doplněk blanketového dovolání žalobce". S ohledem na skutečnost, že rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 10. července 1996, lhůta k podání dovolání skončila dne 12. srpna téhož roku. Z blanketového dovolání žalobce nelze dovodit důvod, pro nějž bylo dovolání podáno. Podané dovolání bylo žalobcem doplněno více než tři měsíce poté, co uplynula lhůta k jeho podání. Dovolací řízení tedy trpělo vadou spočívající v nedostatku řádného návrhu na zahájení dovolacího řízení, přičemž tento nedostatek nebylo možno po uplynutí dovolací lhůty odstranit.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil jeho základní právo dané mu čl. 90 Ústavy a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navrhovatele je dovolání procesními úkonem a pokud tento úkon navrhovatele obsahoval zjevný nedostatek v odůvodnění, jehož odstranění bylo možné, měla mu být tato možnost dána, včetně poučení o procesních důsledcích nevyužití této možnosti.
III ÚS 244/98
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 28. července 1998 poukázal na skutečnost, že urgence přislíbeného odůvodnění dovolání byla soudem referována celkem třikrát, přičemž dvakrát je vykázáno doručení této urgence. V dalším pak opakuje důvody, které již uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Článek 37 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy a to od počátku řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že výše uvedená ustanovení Listiny činností obecných soudů porušena nebyla. Navrhovateli byla poskytnuta právní pomoc již při podání žaloby ze dne 25. září 1991, neboť žalobu za něj na základě plné moci vypracoval advokát. Právní pomoc poskytl navrhovateli de facto i okresní soud, když jej, nad rámec svých povinností, opakovaně vyzýval k odstranění vady dovolání. Jestliže navrhovatel vadu neodstranil včas, nelze toto jeho pochybení přičítat soudu.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud opakovaně judikoval, že tento článek charakterizuje základní úkoly soudů a jestliže soudy postupují při svém rozhodování v intencích příslušných zákonů (např. občanský soudní řád), nelze skutečnost, že nebylo vyhověno návrhu, vysvětlovat jako porušení jeho základních práv. Podané dovolání nemělo náležitosti stanovené §241 občanského soudního řádu. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, vyjádřenými v jeho stanovisku k ústavní stížnosti, totiž, že není-li v dovolání uveden příslušný dovolací důvod, může dovolatel tento nedostatek odstranit pouze do konce lhůty pro dovolání. Jestliže však i v době uplynutí dovolací lhůty dovolání postrádá údaj o rozsahu, v jakém je rozhodnutí napadáno nebo o důvodu, z jakého se tak děje,
III. ÚS 244/98
není možné již tento nedostatek napravit formou opravy nebo doplnění dovolání v rámci postupu podle ust. §43 o.s.ř., takže je třeba vycházet z toho, že dovolací řízení je v takovém případě postiženo neodstranitelnou vadou spočívající v nedostatku řádného dovolání s příslušnými procesními důsledky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu