ECLI:CZ:US:1999:3.US.277.99
sp. zn. III. ÚS 277/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. Š., zastoupeného JUDr. D. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 1999, sp. zn. 18 Co 137/98, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. prosince 1997, sp. zn. 11 C 51/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný a doručený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 1999 (18 Co 137/98-113) a spolu s ním též rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne
23. prosince 1997 (11 C 51/97-49) a tvrdil, že oba označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného práva došlo tím, že oba obecné soudy jej zavázaly k placení výživného nerozvedené manželky
(v rozsahu a způsobu v rozhodnutí obecného soudu stanovém), ačkoli, zejména co výše výživného - stručně shrnuto - nebyly pro to splněny zákonem stanovené podmínky, zejména pro jeho současné (tj. v úvahu připadající) majetkové a hospodářské podmínky. Aniž by své tvrzení co do porušení již zmíněného ústavně chráněného práva blíže rozvedl, po obšírné polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jakkoli stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti tvrdí, že byl protiústavně zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu, z odůvodnění jeho tvrzení, zaměřeného ostatně - jak již dříve řečeno - na (opakovanou) polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů, nelze zjistit v čem (a čím) mělo být jeho ústavně chráněné právo porušeno, když jak z ústavní stížnosti samotné, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů není patrno, že by řízení před těmito soudy bylo ve stanoveném postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zatíženo takovými procesními vadami, které by měly charakter protiústavnosti, a když stěžovatelem napadená rozhodnutí jsou zcela natolik dostatečně a způsobem zákonu odpovídajícím odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.), že jim nelze z hlediska ústavních kritérií nic podstatného vytknout.
Ve své polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud není součástí obecného soudnictví a že v důsledku toho - jak ostatně již dříve a opakovaně ve své rozhodovací praxi vyložil - přezkum legality či věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů spadá do jeho pravomoci jen za splnění zvláštních podmínek
(k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), které však podle konstantní judikatury Ústavního soudu ve stěžovatelově věci splněny nejsou, mimo jiné již proto, že pokud hodnocení důkazů obecnými soudy se týká, i zde je ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů obdobně podmíněna podmínkami, jejichž povaha byla rovněž již dříve v jeho rozhodovací praxi vyložena (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), a které ve věci stěžovatelovy ústavní stížnosti rovněž zjištěny nebyly a jejichž existence ostatně nebyla ani tvrzena.
Jestliže řízení před obecnými soudy bylo prosto procesních vad, nezbývá než uzavřít, že námitky stran porušení ústavně chráněného práva na soudní ochranu odvozuje stěžovatel od prosté skutečnosti, že obecné soudy jej vůbec k vyživovací povinnosti zavázaly, případně mu tuto povinnost stanovily v takovém rozsahu, který se mu jeví jako neúměrný; řečeno jen poněkud jinak, porušení svého práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel ve výsledku řízení, který je v rozporu s jeho představami, který však jako takový ke znakům stanoveného postupu a tedy ústavně chráněnému právu na soudní ochranu nenáleží, když ve zbytku postačí stěžovatele odkázat zejména na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jímž se tento soud jako soud odvolací vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel vůči rozhodnutí soudu I. stupně vznesl.
Především z těchto důvodů neshledal Ústavní soud důvodným další tvrzení stěžovatele opřené o (jím neoznačenou) právní větu z nálezu ve věci III. ÚS 84/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha, 1995, dle něhož - stručně řečeno - rozhodnutí obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci) mají znaky rozhodnutí ústavně nesouladného spočívající na extrémním nesouladu mezi právními závěry na straně jedné a skutkovými zjištěními (hodnocením důkazů) na straně druhé, když jinak co do vztahu Ústavního soudu ke způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy postačí stěžovatele odkázat na již dříve zmíněný a označený nález Ústavního soudu (III. ÚS 23/93).
Z důvodů takto vyložených byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou rozvedených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo potřebné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 1999