ECLI:CZ:US:1999:3.US.278.99
sp. zn. III. ÚS 278/99
Usnesení
III. ÚS 278/99
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 2. září 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele A. spol. s r.o. zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 1999, č. j. 33 Cdo 855/98-145, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 1999, č. j. 33 Cdo 855/98-147. Uvedl, že podle jeho přesvědčení označeným rozhodnutím bylo zasaženo do práv, zaručených mu čl. 4 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, a čl. 90 Ústavy, když soud odmítl jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 1997, č. j. 39 Co 126/97, 39 Co 127/97-122. Poukázal na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem, podle kterého meze dovolání jsou dány právní otázkou, pro níž účastník vyslovení přípustnosti dovolání navrhuje. Takový názor považuje za nepřípustně zužující výklad §239 odst. 2 občanského soudního řádu, který vede až k tomu, že právo na dovolání proti potvrzujícímu rozsudku na základě návrhu účastníka je prakticky nerealizovatelné, poněvadž účastník řízení otázky zásadního právního významu nemůže formulovat dříve, než vyplynou z odůvodnění potvrzujícího rozsudku. Tím, že se Nejvyšší soud nezabýval dvěma otázkami, které stěžovatel vymezil až v dovolání, tedy poté, co se seznámil s právním posouzením věci z rozsudku, sankcionoval jej soud za nesplnění povinnosti, kterou mu zákon v §239 občanského soudního řádu neukládá.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 7 C 84/93 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 1999, č. j. 33 Cdon 855/98-145, nebyl shledán zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává. Jeho námitka k aplikaci §239 odst. 2 občanského soudního řádu Nejvyšším soudem a názor, že z citovaného ustanovení plyne možnost formulovat právní otázku zásadního významu, jež je důvodem připuštění dovolání, i po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, je v rozporu s dikcí uvedeného ustanovení. To předpokládá již negativní rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž návrh na připuštění dovolání musí být učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Pokud obecné soudy (odvolací i dovolací soud) přijaly interpretaci §239 občanského soudního řádu ve smyslu nemožnosti akceptace "bianco" návrhu na připuštění dovolání a jeho doplnění jako výrazu reakce na rozhodnutí odvolacího soudu, neodlišily se od smyslu a účelu dotčených ustanovení občanského soudního řádu.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
V Brně dne 2. září 1999