ECLI:CZ:US:1999:3.US.282.99
sp. zn. III. ÚS 282/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatele Č., a.s. zastoupeného JUDr. B. D., advokátkou, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 10. 6. 1999 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti brojil proti rozhodnutí Celního úřadu Pardubice, čj. 2070/0663/98, ze dne 9. 9. 1998, s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Celního úřadu Pardubice, sp.zn. 2070/0663/98 a z něj zjistil, že navrhovatel vystavil dne 8. 3. 1966 záruční listinu na systém globální záruky, jíž poskytl Generálnímu ředitelství cel záruku, čj. 03981006/001-1000 a zavázal se uhradit případný celní dluh deklaranta - Ch. a.s. - včetně úroků, do výše 37.000.000,- Kč. Dne 27. 3. 1998 vydal navrhovatel prohlášení, kterým došlo k pozměnění předmětné záruční listiny tak, že záruka se poskytuje "celním úřadům v České republice".
Celní úřad Pardubice rozhodnutím, čj. 2070/0663/98, ze dne 8. 9. 1998 uplatnil na ručiteli (navrhovateli) úhradu celního dluhu ve výši 20.234.752,- Kč a rozhodnutím, čj. 2070/0663/98, ze dne 9. 9. 1998, úhradu celního dluhu ve výši 35.067.782.- Kč, neboť uvedené dluhy nebyly uhrazeny dlužníkem. Obě rozhodnutí byla doručena navrhovateli dne 10. 9. 1999.
Z celkové částky uhradil navrhovatel pouze 37.000.000,- Kč, Celní úřad Pardubice jej proto vyzval dne 5. 3. 1999, rozhodnutím, čj. V/2070/0663/98, k zaplacení vykázaného dluhu 23.332.309,- Kč v náhradní lhůtě.
Proti této výzvě podal navrhovatel dne 24. 3. 1999 odvolání. V něm namítal, že v rozhodnutí je požadováno plnění nad rozsah maximální výše záruky, stanovené v záruční listině. Dále namítal, že dosud nebylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí celního úřadu, čj. 2070/0663/98, ze dne 9. 9. 1998. Navrhovatel uvedl, že podal dne 11. 9. 1998 proti tomuto rozhodnutí odvolání, které však adresoval Ministerstvu financí ČR. V tomto odvolání mělo být uvedeno, že je požadováno plnění převyšující rozsah poskytnuté záruky a to, že celní úřad není beneficientem záruky.
O zmíněném odvolání rozhodlo Celní ředitelství Hradec Králové dne 14. 5. 1999 pod čj. 2836/99/01-530/II tak, že jej zamítlo. Rozhodnutí odůvodnilo tím, že napadené rozhodnutí celního ředitelství bylo vydáno věcně a místně příslušným celním orgánem, mělo všechny náležitosti rozhodnutí, bylo vydáno v souladu s právními předpisy a bylo řádně doručeno. Pokud jde o námitku, že dosud nebylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí ze dne 9. 9. 1998, čj. 2070/0663/98, Celní ředitelství posoudilo podání ze dne 11. 9. 1998, na které se navrhovatel odvolával jako na odvolání, podle jeho obsahu, jako informaci o zaslání došlých uplatnění náhrady celního dluhu. Nevyplývá z něj však, že by se jednalo o odvolání proti rozhodnutí celního úřadu, ani požadavek, čeho by mělo být tímto podáním dosaženo. Protože se tedy navrhovatel proti uvedenému rozhodnutí neodvolal, nabylo právní moci dne 13. 10. 1998.
Rozhodnutí Celního úřadu Pardubice, čj. 2070/0663/98, ze dne 9. 9. 1998, napadl navrhovatel ústavní stížností. V ní namítal, že Celní úřad Pardubice požaduje ve svém rozhodnutí plnění nad rámec ručitelského závazku a to na základě nesprávného výkladu zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Tím měla být porušena jeho základní práva, zejména čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť orgány veřejné moci uložily navrhovateli povinnost, která nevyplývá ze zákona a výsledek postupu těchto orgánů lze hodnotit jako vyvlastnění majetku. Zároveň mělo být porušeno i právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Navrhovatel proto požadoval, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 9. 9. 1999, čj. 2070/0663/98. Jen na okraj je třeba poznamenat, že rozhodnutí ze dne 8. 9. 1999, čj. 2070/0663/98, bylo napadeno samostatnou ústavní stížností. Navrhovatel rovněž požadoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Konečně požadoval navrhovatel, aby Ústavní soud přijal předmětnou stížnost s poukazem na ust. §75 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, i když navrhovatel nenapadl předmětné rozhodnutí správní žalobou.
Celní úřad Pardubice, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 14. 7. 1999 poukázal na to, že při svém rozhodování vycházel z právního názoru, vydaného 1. odborem MF-GŘC ze dne 1. 2. 1999, čj. 2/I/99.
Ústavní soud především zkoumal otázku formálních předpokladů ústavní stížnosti. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ze spisu Celního úřadu Pardubice je zřejmé, že napadené rozhodnutí ze dne 9. 9. 1999, čj. 2070/0663/98, bylo navrhovateli doručeno dne 10. 9. 1998 a navrhovatel proti němu nepodal odvolání. Přípis ze dne 11. 9. 1998, čj. H61N04116/RL, kterým mělo být podáno odvolání proti napadenému rozhodnutí, je adresován Ministerstvu financí ČR, Generálnímu ředitelství cel, odvolává se na rozhodnutí tohoto orgánu, čj. 03981006/001-100 a podle věcného obsahu se jedná o průvodní dopis k rozhodnutím Celního úřadu Pardubice ze dne 9. 9. 1999, čj. 2070/0663/98 a ze dne 8. 9. 1999, čj. 2070/0663/98. V přípise se rovněž poukazuje na to, že Celní úřad Pardubice není beneficientem záruky. Přípis však nemá formální náležitosti odvolání a ani z jeho obsahu nelze ústavně konformním výkladem dovodit, že by se jednalo o odvolání proti rozhodnutí Celního ředitelství Pardubice ze dne 9. 9. 1998, čj. 2070/0663/98. Z toho vyplývá, že navrhovatel nepodal proti napadenému rozhodnutí odvolání a tudíž nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Důsledně vzato, nevyužil žádný z těchto prostředků, protože nevyužil ani možnosti postupu podle §247 a dalších občanského soudního řádu a nenapadl příslušné rozhodnutí správní žalobou. Kdyby této možnosti využil, obecný soud by se musel zabývat i otázkou, zda bylo podáno proti napadenému rozhodnutí Celního úřadu Pardubice odvolání, jak navrhovatel tvrdí. Pokud jde o navrhovatelem požadovaný postup podle §75 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tento postup možný jen zcela výjimečně, v případech zvláštního zřetele hodných, kdy stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele podstatným způsobem. V daném případě tomu tak není, neboť navrhovatel vlastní vinou nevyužil nejen možnosti soudního přezkumu příslušného rozhodnutí celních orgánů, ale nepodal dokonce ani odvolání proti rozhodnutí orgánu prvého stupně. Bylo by v rozporu s čl. 87 Ústavy ČR, kdyby Ústavní soud postupem podle citovaného ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. hojil nikým jiným nezaviněná procesní pochybení navrhovatele.
Na okraj je třeba poznamenat, že i kdyby přípis ze dne 11. 9. 1998, čj. H61N04116/RL, byl odvoláním proti napadenému rozhodnutí Celního úřadu Pardubice, nebylo by o něm doposud odvolacím orgánem rozhodnuto a ústavní stížnost by byla předčasná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Protože Ústavní soud posoudil návrh jako nepřípustný, nemohl se zabývat otázkou odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 1999