ECLI:CZ:US:1999:3.US.301.98
sp. zn. III. ÚS 301/98
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v ústním jednání konaném dne 27. 5. 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, čj. 29 Co 770/97-122, ze dne 6. 3. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci, čj. 9 C 1578/91-106, ze dne 9. 7. 1997, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec,
čj. 29 Co 770/97-122, ze dne 6. 3. 1998, a rozsudek Okresního
soudu v Liberci, čj. 9 C 1578/91-106, ze dne 9. 7. 1997, se
zrušují.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 30. 6. 1998 ústavní stížnost, která
byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 7. 1998. Směřoval jí proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, čj.
29 Co 770/97-122, ze dne 6. 3. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Liberci, čj. 9 C 1578/91-106, ze dne 9. 7.
1997, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatele o uložení povinnosti
uzavřít dohodu o vydání v rozsudku specifikovaných nemovitostí
jako řešení restitučního nároku navrhovatele podle zák. č.
87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů. Podle názoru navrhovatele bylo uvedenými rozhodnutím
porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a v čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a těmito rozhodnutími bylo porušeno i ust. čl. 95 odst. 1 Ústavy
ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis,
sp. zn. 9 C 1578/91, vedený u Okresního soudu v Liberci. Ze
spisového materiálu zjistil, že navrhovatel, který měl i v řízení
před obecnými soudy postavení žalobce, se žalobou domáhal určení,
že předmětné nemovitosti, a to dům č.p. 252 se stav. parcelou par.
č. 529 o výměře 248 m2, pozemek par. č. 530/1 - pastvina o výměře
478 m2 a pozemek par. č. 531/1 - zahrada o výměře 378 m2,
zapsaných v katastru nemovitostí pro kat. ú. Nové Pavlovice
- Liberec, netvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů
J. N. (navrhovatel) a M. N. (bývalá manželka
navrhovatele), a dále stanovení, že žalovaná je povinna vydat
předmětné nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb. Ústavní soud dále
zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci,
čj. 1 T 769/85-30, ze dne 17. 12. 1985, uznán vinným pro trestný
čin opuštění republiky a byl mu uložen i trest propadnutí majetku,
rozsudek nabyl právní moci dne 11. 2. 1986. Manželství žalobce se
žalovanou skončilo rozvodem podle rozsudku Okresního soudu
v Liberci, čj. 15 C 109/89-15, ze dne 21. 9. 1989. Předmětné
nemovitosti navrhovatel nabyl děděním po svém otci, což bylo
doloženo rozhodnutím bývalého Státního notářství v Liberci, čj.
D 1415/81-23, ze dne 6. 11. 1981. Ze spisového materiálu dále
vyplynulo, že dům č.p. 252 nabyla žalovaná na základě kupní
smlouvy uzavřené dne 15. 4. 1987 mezi Čs. státem - MěstNV Liberec
jako prodávajícím a jí jako nabývající za sjednanou kupní cenu
86.211 Kčs, která odpovídala znaleckému posudku znalce Z. Bednáře.
Kupní smlouva byla řádně registrována. Rozhodnutím MěstNV
v Liberci byly zbývající nemovitosti (pozemky) přiděleny do
osobního užívání žalované a se žalovanou byla uzavřena dohoda
o zřízení práva osobního užívání těchto nemovitostí za úhradu. Ze
spisového materiálu rovněž vyplynulo, že usnesením Okresního soudu
v Liberci, čj. 2 RT/29/90, ze dne 13. 9. 1990, byl v souladu se
zák. č. 119/1990 Sb. zrušen výše uvedený trestní rozsudek.
V průběhu řízení před soudem I. stupně změnil navrhovatel částečně
žalobu v části žaloby na určení, a to tak, že žádal, aby soud
určil, že předmětné nemovitosti netvoří součást podílového
spoluvlastnictví bývalých manželů. Soud I. stupně usnesením, čj.
9 C 1578/91-30, ze dne 6. 12. 1993, připustil částečnou změnu
žalobního petitu a rozsudkem, čj. 9 C 1578/91-31, ze dne 6. 12.
1993, žalobě v této části vyhověl a určil, že výše uvedené
nemovitosti netvoří součást podílového spoluvlastnictví bývalých
manželů. Ve zbývající části žaloby, kde se žalobce domáhal
stanovení povinnosti žalované vydat předmětné nemovitosti, protože
je nabyla za výrazně nižší cenu v rozporu s tehdy platnými
cenovými předpisy, pak soud I. stupně žalobu rozsudkem, čj. 9
C 1578/91-106, ze dne 9. 7. 1997, zamítl. V odůvodnění rozsudku
pak soud I. stupně uvedl, že na základě provedeného řízení
a zejména s ohledem na zpracované znalecké posudky, kterými byla
stanovována cena předmětných nemovitostí, protože původní kupní
cena byla zpochybňována navrhovatelem, dospěl k závěru, že
žalovanou nelze považovat za povinnou osobu ve smyslu ust. §4
odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Konstatoval, že žalovaná získala sice
dům s příslušenstvím za výrazně nižší cenu (znalecký posudek M. H.
z roku 1985 stanovil cenu nemovitostí částkou 141.180,- Kčs
a následný znalecký posudek ing. M. B. z roku 1995 stanovil cenu
na 127.913,- Kč), ale pochybení při stanovení ceny, za kterou byla
nemovitost prodána, bylo jednoznačně způsobeno původním znalcem
ustaveným MěstNV Liberec, který nebyl v žádném vztahu k žalované.
Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaná nabyla předmětné
nemovitosti v dobré víře za cenu, kterou jí stanovil státní orgán.
Nelze tedy v žádném případě mít za to, že nabyla věc v rozporu
s tehdy platnými předpisy.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Navrhovatel odvoláním napadal
právní posouzení věci soudem I. stupně a zdůrazňoval, že žalovaná
je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.,
protože nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy,
konkr. vyhl. č. 128/1984 Sb. (cenový předpis). Odvolací soud se
v odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním
závěrem soudu I. stupně. Nesouhlasil s názorem navrhovatele v tom,
že tehdy platné cenové předpisy vyžadovaly, aby nemovitosti byly
prodány jen za cenu stanovenou přesně podle nich. Uvedený názor
navrhovatele neodpovídá výkladu předpisů, které byly v rozhodné
době platné a účinné. Odvolací soud zejména připomněl rozsudek
bývalého NS ČR z 29. 8. 1978, sp. zn. 4 Cz 10/78, podle něhož
dohodnutá cena nesměla přesahovat cenu stanovenou podle cenových
předpisů, nic však nebránilo tomu, aby byla stanovena kupní cena
nižší. Dodal, že protiprávní zvýhodnění osoby nabyvatele nelze bez
dalšího spatřovat jen v tom, že věc nabyla za cenu nižší.
Předpoklad protiprávního zvýhodnění je naplněn v případě, že by
právě pro tuto osobu nabyvatele, např. pro její společenské
postavení, a ve vztahu jen k ní a jen pro tento účel byla sjednaná
cena nižší. V předmětné věci se o takový případ nejedná,
navrhovatel v tomto směru rovněž neuváděl žádná tvrzení. Odvolací
soud proto dospěl k závěru, že nebyly naplněny zák. stanovené
podmínky pro určení, že žalovaná je povinnou osobou podle §4
odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec proto rozsudkem, čj. 29 Co 770/97-122, ze dne 6. 3. 1998,
potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé a ve
výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu.
Proti uvedeným rozsudkům soudu I. stupně i soudu odvolacího
podal navrhovatel ústavní stížnost, protože těmito rozsudky byla,
podle jeho názoru, porušena jeho základní práva zakotvená v čl.
11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny a dále byl porušen i čl. 95
odst. 1 Ústavy ČR. Porušení svých práv napadenými rozsudky
spatřoval v tom, že oba soudy dospěly k závěru že žalovaná není
povinnou osobou, protože nenabyla nemovitosti v rozporu s tehdy
platnými předpisy. Navrhovatel naopak tvrdil, že žalovaná byla
protiprávně zvýhodněna, protože původní znalec, podle jeho názoru
úmyslně, cenu nemovitostí ve znaleckém posudku podstatně zmenšil.
Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil oba
napadené rozsudky, když ústavněprávní argumentace navrhovatel
vlastně ani žádné neužil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení
řízení o ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec. Ten jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že
v řízení nevyšlo najevo, že by původní znalec úmyslně stanovil
nižší cenu. Ve vztahu k posouzení hmotně právních podmínek pro
možnost uplatňovat nárok na vydání nemovitostí vůči fyzické osobě
pak krajský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění obsažené
v napadeném rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému pak krajský soud
navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
K výzvě Ústavního soudu sdělila své stanovisko i M. N., která
byla v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného účastníka
a v řízení před Ústavním soudem by měla podle §76 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon o Ústavním soudu") postavení vedlejšího účastníka.
Podáním ze dne 2. 3. 1999, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 3.
1999, se M. N. podle §28 odst. 2 věta první zákona
o Ústavním soudu vzdala postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že
není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo
vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do
rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout
jen tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož
byl navrhovatel ústavní stížnosti účastníkem, k porušení
základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se
navrhovatel dovolával právě ochrany základních práv zakotvených
v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny i čl. 95 odst. 1 Ústavy
ČR, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim
předcházející.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika navrhovatele
s posouzením důkazů provedených před soudy obou stupňů a nesouhlas
navrhovatele s právními závěry, které soudy ze zjištěných
skutečností vyvodily. Na tomto místě je třeba připomenout, že
Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší přezkoumávat a znovu
"hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ústavní soud
může pouze zkoumat, zda při provádění důkazů a při jejich
hodnocení byla dodržena příslušná ustanovení občanského soudního
řádu (dále jen "o.s.ř."). Základní pravidla pro hodnocení důkazů
jsou obsažena v §132 o.s.ř. a soud při jejich respektování
postupuje v mezích zásady volného hodnocení důkazů, které je
dominující zásadou celého procesu dokazování.
Na základě přezkoumání předmětného spisového materiálu je
zřejmé, že soud I. stupně dospěl k určitému závěru stran
skutkového stavu věci, avšak nevyvodil z něho správné právní
závěry a v dané situaci se tak již pohyboval na půdě libovolného
posuzování věci, když již zřetelně vykročil nejen z hranic možných
pro zákonnou interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zák.
o mimosoudních rehabilitacích, ale také z hranic, které je možné
akceptovat z hlediska ústavně právního výkladu. Totiž právní
závěry, k nimž soud I. stupně dospěl a odvolací soud potvrdil,
jsou podle názoru Ústavního soudu ve výrazném rozporu se
skutkovými zjištěními. V ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních
rehabilitacích je stanoveno, že fyzická osoba je povinnou osobou
tehdy, jestliže předmětné nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního
zvýhodnění. Protiprávní zvýhodnění fyzické osoby v řízení
prokázáno nebylo, avšak v dané fázi řízení bylo prokázáno, že
nižší cena, za níž byla nemovitost povinné osobě prodána, byla
způsobena pochybením původního znalce, který ocenil nemovitost
v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, tj. vyhl. č.
128/1984 Sb. Cena předmětné nemovitosti, stanovená původním
znalcem, byla stanovena na 86.211 Kčs, znaleckým posudkem
zpracovaným v roce 1985 v souvislosti s tehdejšími záměry
navrhovatele byla cena nemovitosti stanovena na 141.180 Kčs
a znalec stanovený soudem stanovil v roce 1995 cenu nemovitosti na
127.913 Kč. Konečně soudem stanovený poslední (revizní) znalec
dovodil, že cena stanovená znaleckým posudkem z roku 1995 odpovídá
reálné hodnotě posuzované nemovitosti v dob jejího prodeje M.
N. Uvažujíc cenu stanovenu jako poslední, nabyla fyzická
osoba nemovitost s cenovým rozdílem 41.702 Kč ve svůj prospěch,
i když, jak vyšlo v řízení najevo, ona sama původního znalce
nevybírala, neznala ho a ani neměla možnost ovlivňovat jeho postup
při oceňování nemovitostí. Příslušná úprava §4 odst. 2 zákona
o mimosoudních rehabilitacích však neumožňuje přihlížet
k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo
porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby
váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem,
který nastal při nabývání předmětných nemovitostí. Soudy obou
stupňů se v provedeném řízení zaměřovaly především na zjištění,
zda povinná osoba měla možnost ovlivnit ocenění předmětných
nemovitostí, nezaměřily se na podrobnější zjišťování, zda cenové
podhodnocení bylo způsobeno tím, že znalec v rozporu s tehdy
platnými cenovými předpisy neocenil některé části nemovitosti,
popř. zda lze cenový rozdíl ještě v rámci tolerance dané způsobem
oceňování vysvětlit. Nic ovšem nebrání, ani v této fázi řízení,
aby se obecné soudy konečně a důsledně vyčerpávajícím způsobem
vypořádaly se skutečnou a již nezpochybnitelnou hodnotou předmětné
nemovitosti v době jejího prodeje, a to i s ohledem na relevantní
námitky užité oběma účastníky řízení. Ústavní soud proto dospěl
k závěru, že postupem soudů obou stupňů byl porušen čl. 36 odst.
1 Listiny, (aniž jeho porušení navrhovatel namítal) a s ohledem na
uvedené se již porušením namítaných dalších ustanovení Listiny či
Ústavy nezabýval.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu
než rozhodnout tak, jak je ve výroku uvedeno, zvažujíc i důvody
procesně-ekonomické.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 27. května 1999