Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.09.1999, sp. zn. III. ÚS 311/98 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 117/15 SbNU 135 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.311.98

sp. zn. III. ÚS 311/98 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 2. září 1999 v senátě, ve věci ústavní stížnosti H. Q. T., zastoupeného opatrovnicí JUDr. J. D., , právně zastoupeného JUDr. B. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca 95/97, o zastavení řízení ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí Sekce cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 3. února 1997, č. j. PSP-4-21/CP-c-97, o zajištění stěžovatele dle §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 13. července 1998, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp.zn. 38 Ca 95/97, jímž bylo zastaveno řízení ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí Sekce cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 3. února 1997, č. j. PSP-4-21/CP-c-97, o zajištění stěžovatele dle §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), jakož i z čl. 1 Ústavy. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu sp. zn. 38 Ca 95/97, jejž si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze, bylo zjištěno následující: Stěžovateli byl rozhodnutím oddělení cizinecké policie a pasové služby Policie České republiky v Litoměřicích ze dne 8. listopadu 1996, č. j. PSV-303/CLTX-LU-96, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakázán pobyt na území České republiky do 7. listopadu 1999 s tím, že lhůta k vycestování byla určena do 7. prosince 1996. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 14. března 1997, č. j. PPR-8249-1/RCP-c-228-96. U Městského soudu v Praze probíhá přezkumné řízení na základě žaloby proti uvedenému rozhodnutí (věc je vedena pod sp. zn. 38 Ca 187/97). Kromě uvedeného byl stěžovateli rozhodnutím Sekce cizinecké policie a pasové služby, Správy hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 3. března 1997, č. j. PSP-1-279/CP-c-97, uložen podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákaz pobytu na území České republiky do 31. března 2007 s tím, že lhůta k vycestování byla určena do 25. března 1997. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 3. června 1997, č. j. PPR-2541/RCP-c-225-97. Na základě žaloby podané stěžovatelem probíhá u Městského soudu v Praze proti uvedenému rozhodnutí přezkumné řízení (věc je vedena pod sp. zn. 38 Ca 261/97). Dne 3. února 1997, pod č. j. PSP-4-21/CP-c-97, vydala Sekce cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie České republiky příkaz k umístění stěžovatele v cele zadržení a zajištění s tím, že k jeho zajištění došlo podle §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účelem zjištění totožnosti. Dne 3. března 1997 byl vydán příkaz k jeho propuštění z cely policejního zajištění s tím, že jeho totožnost je ověřena. Proti rozhodnutí o zajištění podal stěžovatel dne 31. března 1997 u Městského soudu v Praze žalobu. Městský soud v Praze dne 5. května 1998 usnesením sp. zn. 38 Ca 95/97 řízení zastavil. Svůj postup odůvodnil tím, že v dané věci se nejednalo o přezkum rozhodnutí v oblasti plnění úkolů státní správy dle §2 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně pak dle zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž o plnění úkolů směřujících k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti dle §1 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jelikož, dle přesvědčení soudu, k zajištění stěžovatele Policií České republiky došlo při zabezpečování veřejného pořádku a bezpečnosti a nikoli v rámci plnění úkolů státní správy ve věcech pobytu cizinců, absentovala pravomoc soudu dle hlavy druhé části páté o. s. ř. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zejména rozpor napadeného rozhodnutí obecného soudu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy, a dále se cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách i v důsledku průtahů v řízení, když obecný soud, s výjimkou výzvy k zaplacení soudního poplatku, zůstal, dle jeho přesvědčení, ve věci nečinný ode dne podání žaloby 31. března 1997 do 5. května 1998, kdy řízení zastavil. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává precedenčního působení nálezu Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. I. ÚS 313/97. Kromě uvedeného stěžovatel spolu s ústavní stížností proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca 95/97, podal podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů", a ustanovení §16 odst. 3 a §17 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když tato považuje za stojící v rozporu s čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Důvod tohoto rozporu spatřuje v absenci práva na soudní ochranu v případech omezení svobody dle napadených ustanovení zákona o Policii České republiky a zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. V předmětné věci je předmětem ústavní stížnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca 95/97, jež se týkalo přezkumu rozhodnutí Policie České republiky dle §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nikoli však výše uvedených rozhodnutí Policie České republiky dle zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 24. listopadu 1998, č. j. III. ÚS 311/98-13, přerušil řízení dle §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pouze u ustanovení §15 odst. 2 písm. c) a u ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů", když pouze u těchto ustanovení konstatoval naplnění podmínek vyžadovaných ustanovením §74 zákona o Ústavním soudu pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a zahájení řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů na návrh toho, kdo podal ústavní stížnost [§64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Jelikož v případě návrhu na zrušení ustanovení §16 odst. 3 a §17 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podmínky vyžadované v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu splněny nebyly, nezbylo, než jej považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným, v důsledku čehož byl dle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v uvedeném usnesení č. j. III. ÚS 311/98-13 odmítnut. Ve věci konkrétní kontroly norem, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 29/98, Ústavní soud nálezem ze dne 2. června 1999 ustanovení §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dnem 31. května 2000 zrušil, návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů", pak zamítl. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 19. srpna 1998 Městský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 38 Ca konstatuje, že v případě zajištění osoby podle §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb. se jedná o opatření Policie České republiky, směřující k plnění úkolů k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, jež jsou policií plněny v rámci jejího postavení ozbrojeného bezpečnostního sboru (§1 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb.). Dle názoru soudu však takovéto opatření nelze hodnotit jako akt výkonu státní správy ve věcech pobytu cizinců, resp. výkon státní správy vůbec, čili je třeba odlišovat úkony, které policie provádí na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti jako ozbrojený bezpečnostní sbor a úkony, které provádí při plnění úkolů státní správy na základě zvláštního zákona (§2 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb.). Městský soud ve vyjádření dále upozorňuje na absenci právní úpravy soudního přezkumu zajištění dle §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., když taková opatření nepovažuje za možné přezkoumávat v rámci správního soudnictví; opačný postup by, dle jeho názoru, znamenal přisvojení pravomoci k rozhodování, které soudu dle zákona nepřísluší. K poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 313/97 účastník řízení uvedl, že usnesení o zastavení řízení vydal v co možná nejkratší lhůtě poté, kdy měl k dispozici potřebný spisový materiál, respektoval tedy zákaz pokračovat v průtazích ve věci. Poukázal dále i na skutečnost, že z uvedeného nálezu nevyplývá, že by Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze rozhodnout o předmětné věci podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu. V souvislosti se stěžovatelem namítaným obsahem usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/96 soud konstatuje, že jsou v něm pouze uvedeny obecné odkazy na ustanovení Evropské úmluvy, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Listiny, které zakládají právo domáhat se přezkoumání zbavení osobní svobody soudem, přičemž toto usnesení neřeší, který soud by byl v takovém případě příslušný rozhodovat. Na základě všech ve vyjádření uvedených důvodů účastník řízení má za to, že ústavní stížnost proti usnesení ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca 95/97, není důvodná. V řízení o ústavní stížnosti se Ústavnímu soudu opakovaně nepodařilo navrhovateli doručit písemnosti, když v ústavní stížnosti uvedl neexistující adresu. Doručení těchto písemnosti bylo neúspěšné i po výzvě právnímu zástupci navrhovatele, aby oznámil soudu jeho skutečnou adresu, když na uvedené adrese (Litoměřice, Osvobození 17) dle sdělení České pošty již dva roky nebydlí. Právní zástupce navrhovatele poté Ústavnímu soudu sdělil, že se už několik měsíců bezvýsledně snaží navrhovatele kontaktovat a vyslovil domněnku, že jmenovaný odcestoval do Vietnamu. Na základě uvedeného nezbylo Ústavnímu soudu, než usnesením ze dne 16. srpna 1999, č. j. III. ÚS 311/98-28, dle §63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §29 odst. 2 a §192 o. s. ř. ustanovit navrhovateli H. Q. T., právně zastoupenému JUDr. B. G., opatrovníka k zastupování v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca 95/97, jímž bylo zastaveno řízení ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí Sekce cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 3. února 1997, č. j. PSP-4-21/CP-c-97, o zajištění stěžovatele dle §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. II. Aplikuje maximu priority ústavně konformní interpretace před derogací, Ústavní soud se ve věci ústavnosti §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky zabýval možností aplikace §247 a násl. o. s. ř. ve smyslu právní úpravy soudního přezkumu zajištění cizinců za účelem ověření jejich totožnosti dle uvedených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval přitom následující: Rozhodnutí o zajištění cizince dle §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky je rozhodnutím správního orgánu, nařizujícím zbavení svobody. Lze v této souvislosti pouze souhlasit s názorem doktrinárním, dle něhož "není důležité, jak je akt správního orgánu označen (rozhodnutí, jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz, zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz, výpověď, oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz, koncese, povolení, schválení a jiné). Podstatné je, zda správní úřad takovým aktem autoritativním a právním moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby." (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 661) Vycházeje z uvedeného stanoviska, Ústavní soud zaujal názor, dle něhož postup dle §247 a násl. o. s. ř. nelze považovat za soudní rozhodování dle čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy ve vztahu k rozhodnutí o zajištění cizince dle §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky, a to z toho důvodu, že aplikace právní úpravy soudního přezkumu správních rozhodnutí o zajištění cizinců dle §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky na základě žaloby dle §244 a násl. o. s. ř. nesplňuje požadavek urychlenosti takovéhoto rozhodování ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Absence tohoto požadavku je patrná ze srovnání s úpravou lhůt při rozhodování o vazbě (čl. 8 odst. 3, 4 Listiny, §69, §75 až 77 tr. ř.) a při rozhodování o převzetí nebo držení osoby v ústavní zdravotnické péči bez jejího souhlasu (čl. 8 odst. 6 Listiny, §191a až 191g o. s. ř.). Z hlediska těchto argumentů Ústavní soud nenašel prostor pro ústavně konformní interpretaci ustanovení §247 a násl. o. s. ř. ve smyslu soudního rozhodování o zbavení svobody dle §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky. Na základě právního názoru, obsaženého v nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 29/98, jakož i dle §71 odst. 2, 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost H. Q. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca 95/97, o zastavení řízení ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí Sekce cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 3. února 1997, č. j. PSP-4-21/CP-c-97, o zajištění stěžovatele dle §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnout [§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 2. září 1999