ECLI:CZ:US:1999:3.US.331.98
sp. zn. III. ÚS 331/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném zasedání bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti M.D., zastoupené advokátem JUDr. V.D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1542/97-41, ze dne 23. 4. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 22. 7. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 7. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1542/97-41, ze dne 23. 4. 1998, kterým bylo zamítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 22 Co 144/97-29, ze dne 21. 4. 1997, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 23 C 45/96-14, ze dne 6. 11. 1996, ve věci žaloby navrhovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 492.455, 18 Kč z titulu náhrady škody způsobené rozhodnutím o trestu. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozsudkem NS ČR porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 23 C 45/96, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 23. 2. 1996 domáhala zaplacení výše uvedené částky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti z titulu náhrady škody, způsobené rozhodnutím orgánu státu. Věcně byla žaloba opřena o skutečnost, že navrhovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 2 T 99/61, ze dne 3. 8. 1961, uznána vinnou trestnými činy spekulace, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a ohrožení devizového hospodářství a byl jí, kromě jiného, uložen i trest propadnutí majetku, který byl vykonán a výtěžek majetku navrhovatelky činil 555.944,24 Kč. Na základě stížnosti generálního prokurátora ČR podle §266 odst. 1 trestního řádu a §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze, čj. 11 Tz 24/92, ze dne 24. 8. 1994, zrušen uvedený trestní rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Vrchní soud ve svém rozsudku vyslovil, že byl porušen zákon v neprospěch navrhovatelky, rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 z roku 1961 zrušil, když shledal, že byly splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona podle §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, protože došlo k porušení zákona i z důvodů uvedených v §1 odst. 1 tohoto zákona. Navrhovatelce byla Ministerstvem financí vyplacena finanční náhrada 60.000 Kč a byla jí vrácena část zlatých mincí. Navrhovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na náhradu zbývající části propadnutého majetku, a to z titulu náhrady škody způsobené rozhodnutím orgánu státu. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě vyhověl a rozsudkem, čj. 23 C 45/9614, ze dne 6. 11. 1996, stanovil, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti je povinna zaplatit navrhovatelce z výše uvedeného titulu částku 492.455,18 Kč. Svoje rozhodnutí soud 1. stupně opřel o právní závěr, že, i když navrhovatelce byla poskytnuta náhrada podle speciální právní úpravy dané zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, není tím vyloučeno poskytnutí náhrady škody podle zák. č. 58/1969 Sb. Soud I. stupně vycházel z toto, že trestní rozsudek proti navrhovatelce byl sice zrušen na základě stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem podle §30 odst. 2 zák.č. 119/1990 Sb., avšak na daný případ nelze aplikovat §23 odst. 2 tohoto zákona, který odkazuje na zvláštní úpravu uplatňování nároků ze zrušených rozhodnutí, tedy na zák. č. 87/1991 Sb. Na daný případ lze cestou ust. §24 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. aplikovat přímo zákon č. 58/1969 Sb., protože v daném případě došlo nejen ke zrušení trestního rozsudku, ale i ke zproštění obžaloby.
K odvolání žalované ČR rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, čj. 22 Co 144/97-29, ze dne 21. 4. 1997, změnil rozsudek soudu 1. stupně a žalobu navrhovatelky v plném rozsahu zamítl. Na rozdíl od soudu 1. stupně odvolací soud vycházel ze stanoviska, že na žalobkyni se od zrušení trestního rozsudku na základě stížnosti pro porušení zákona podané podle §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. pohlíží jako na osobu rehabilitovanou podle tohoto zákona a ve smyslu §23 tohoto zákona jí vznikl nárok na odškodnění. Pokud jde o nároky vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, trestu propadnutí věci nebo zabrání věci, ust. §23 odst. 2 cit. zákona odkazuje na zvláštní zákon, na jehož základě se oprávněné osoby mohly domáhat odškodnění, a tímto zákonem je zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nikoliv zák. č. 58/1969 Sb., podle něhož věc posoudil soud 1. stupně.
K dovolání navrhovatelky, které bylo odůvodněno tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR. Základním důvodem dovolání navrhovatelky byla skutečnost, že navrhovatelka nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu o tom, že podáním stížnosti pro porušení zákona podle §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., se na navrhovatelku hledí jako na osobu rehabilitovanou podle tohoto zákona. Nejvyšší soud ČR se proto zabýval posouzením základní právní otázky, zda nárok na odškodnění za věci propadlé podle trestního rozsudku, který na základě stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem podle §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., byl zrušen a navrhovatelka byla zproštěna obžaloby, je nárokem na odškodnění z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu podle zák. č. 58/1969 Sb., resp. dřívějších předpisů, nebo zda je nárokem na odškodnění podle režimu zák. č. 119/1990 Sb. V této rozhodující otázce NS ČR dovodil, že zák. č. 119/1990 Sb., má ve vztahu k zák. č. 58/1969 Sb., povahu normy speciální k normě obecné a rovněž restituční zákony vlají ve vztahu k obecné právní úpravě povahu legis specialis, a proto mají tyto zákony, pokud jde o vztahy jimi upravené, přednost před obecnými normami. Tento závěr znamená, že pro osoby, které podle uvedených rehabilitačních a restitučních zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování majetkových nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují. Pro posouzení, zda navrhovatelka je osobou rehabilitovanou podle zák. č. 119/1990 Sb., je rozhodující znění výroku rozsudku, kterým byl původní odsuzující trestní rozsudek zrušen. Ze znění zrušujícího rozhodnutí vyplývá, že původní rozsudek byl zrušen z důvodů uvedených v §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. Z této skutečnost je pak nutno vyvodit závěr, že na navrhovatelku se hledí jako na osobu rehabilitovanou podle cit. zákona. Vzhledem k tomu, že přednost má norma speciální před normou obecnou, byla v daném případě aplikace zák. č. 58/1969 Sb. vyloučena. NS ČR proto rozsudkem, čj. 2 Cdon 1542/97-41, ze dne 23. 4. 1998, dovolání navrhovatelky zamítl.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR podala navrhovatelka ústavní stížnost, kterou se domáhá ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, tj. práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu. Porušení uvedeného práva spatřovala navrhovatelka v tom, že Nejvyšší soud ČR opřel svoje rozhodnutí o závěr, že v případě konfliktu normy speciální a normy obecné je nutno vždy použít normy speciální, a dále v tom, že byt' byla navrhovatelka v trestním řízení obžaloby zproštěna, Nejvyšší soud dovodil, že je osobou rehabilitovanou podle zák. č. 119/1990 Sb. Uvedené úvahy Nejvyššího soudu ČR jsou podle názoru navrhovatelky v příkrém rozporu se smyslem samotného zákona o soudní rehabilitaci. Smyslem tohoto zákona je dát co nejširší možnosti pro odstranění křivd, které byly způsobeny v trestním řízení. Způsoby odstranění křivd, upravené v zák. č. 119/1990 Sb., byly širší než možnosti doposud obsažené v právní úpravě. Přitom však zák. č. 119/1990 Sb. nestanovil, že by nebylo možno použít i obecných právních institutů, které existovaly podle platného právního řádu. Tak je nutno chápat i ust. §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., které ukládalo generálnímu prokurátorovi podat stížnost pro porušení zákona v případě, že zjistí, že zákon byl porušen z důvodů uvedených v §1 cit. zákona. Uvedené ustanovení je podle názoru navrhovatelky nutno chápat jako ustanovení procesní povahy a nejde zde o přímou aplikaci zák. č. 119/1990 Sb. Ze zákona č. 119/1990 Sb., vyplývá, že jeho účelem je zmírnění následků majetkových a jiných křivd, které již nebylo možno napravit postupem podle obecně platné právní úpravy. Bylo by proto protismyslné, kdyby tato právní úprava nároky oprávněných osob omezovala. Z tohoto pohledu je nutno hodnotit i vztah mezi obecnou a speciální právní úpravou a nesporně je nutno dojít k závěru, že použití speciální právní úpravy nesmí být v neprospěch oprávněné osoby. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. V čl. 36 odst. 4 Listiny je totiž stanoveno, že podmínky a postup uplatnění náhrady škody stanoví zákon, kterým v daném případě je zák. č. 119/1990 Sb., přičemž nárok na náhradu vyplývající ze zrušeného rozhodnutí se řídí zák. č. 87/1991 Sb. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem navrhovatelky, že pro aplikaci určitého právního předpisu na daný skutkový stav je rozhodující, zda je pro oprávněnou osobu výhodnější. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému pak navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím, v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala ochrany svého základního práva zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Na základě provedeného řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústředním bodem ústavní stížnosti je rozpor mezi právním názorem navrhovatelky a právním názorem Nejvyššího soudu o tom, zda lze navrhovatelku posuzovat jako osobu rehabilitovanou podle zák. č. 119/1990 Sb. či nikoliv, a zda má zák. č. 119/1990 Sb. spolu se zák. č. 87/1991 Sb. povahu lex specialis ve vztahu k zák. č. 58/1969 Sb. jako lex generalis. Uvedený rozpor se objevil již v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu a jeho řešením se právě zabýval Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací. Ústavní soud se v předmětné věci plně ztotožňuje s právním názorem dolovacího soudu tak, jak byl vysloven a odůvodněn v napadeném rozsudku. Navíc je nutno připomenout, že zásada "lex specialis má přednost před lex generalis" je zásadou velmi starou, jejíž aplikace je po staletí neměnná. Z uvedené zásady jednoznačně vyplývá, že, jsou-li naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, musí se tato úprava aplikovat a nelze použít úpravu obecnou. Naopak, nejsou-li naplněny podmínky aplikace zvláštní úpravy, nelze ji použít a musí se postupovat podle úpravy obecné. Foto pravidlo nepřipouští výjimky, které by vycházely z úvahy výhodnosti. Samotné tvrzení navrhovatelky je navíc samo vnitřně rozporné, protože a jedné struně se sama odvolává na zák. č. 119/1990 Sb., tedy lex specialis, a současně jeho aplikaci popírá. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že i stížnost pro porušení zákona podle §30 odst. 2 je stížností upravenou v zák. č. I I9/1990 Sb. a podána mohla být Jen z důvodů meritorně stanovených v tomto zákoně, t.j. důvodů, které jsou základem pro rehabilitaci osoby trestně postižené. Pokud by v předmětné věci neexistovaly důvody rehabilitace, upravené cit. zákonem, nemohla by být podána stížnost pro porušení zákona právě tímto postupem. Ústavní soud, na základě výše uvedeného neshledal porušení základního práva navrhovatelky, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 132/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu