ECLI:CZ:US:1999:3.US.35.99
sp. zn. III. ÚS 35/99
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I. S., zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, proti rozhodnutí Policejního prezídia, ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze, čj. PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne 6. 11. 1998, takto:
Rozhodnutí Policejního prezídia, ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie v Praze, čj. PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne
6. 11. 1998, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 21. 1. 1999 ústavní stížnost, která
byla doručena Ústavnímu soudu dne 22. 1. 1999. Ústavní stížnost
směřovala proti rozhodnutí Policejního prezídia, ředitelství
služby cizinecké a pohraniční policie v Praze, čj.
PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne 6. 11. 1998, kterým bylo zamítnuto
odvolání navrhovatele a potvrzeno rozhodnutí Odboru cizinecké
policie Správy hl. m. Prahy Policie ČR, čj. PSP-12 804/OCP-p-98,
ze dne 9. 9. 1998, jímž byla zamítnuta žádost o udělení trvalého
pobytu na území ČR. Podle názoru navrhovatele bylo napadeným
rozhodnutím porušeno jeho právo na rodinný život zahrnující
i vazby mezi rodičem a dospělým potomkem a orgány Policie ČR svým
rozhodnutím porušily ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 4 odst.
4, čl. 7, čl. 32 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
a čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost byla
podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový
materiál Odboru cizinecké policie Správy hl. m. Prahy Policie ČR
i vyjádření Policejního prezídia, ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie v Praze (dále jen "Policejní prezídium"). Ze
spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel žádal
o udělení trvalého pobytu na území ČR, protože chtěl žít u svého
syna, který má české státní občanství a žije trvale v Praze. Výše
uvedeným rozhodnutím odboru cizinecké policie byla jeho žádost
zamítnuta s tím, že příslušný správní orgán neshledal v jeho
žádosti důvody pro povolení trvalého pobytu. Dále tento orgán
uvedl, že navrhovatel chce žít u syna, tj. argumentuje sloučením
rodiny, ale jeho manželka trvale žije v Bělorusku a on sám by
bydlel nikoliv se synem, ale na adrese jiné. Protože není splněn
účel, který má povolení trvalého pobytu na území ČR za účelem
sloučení rodiny zajistit, a protože žádost nelze posoudit ani jako
jiný humanitární případ a protože není povolení žádosti odůvodněno
ani zahraničně politickým zájmem ČR, rozhodl správní orgán tak,
jak bylo výše uvedeno.
K odvolání navrhovatele, v němž byly uvedeny jeho připomínky
týkající se jeho bydlení spolu se synem i další údaje podporující
jeho žádost, rozhodovalo ve věci Policejní prezídium, které
rozhodnutím, čj. PPR-8507/RCP-c-217-98, ze dne 6. 11. 1998,
zamítlo odvolání a potvrdilo rozhodnutí odboru cizinecké policie.
V odůvodnění pak odvolací orgán uvedl, že na udělení trvalého
pobytu není právní nárok a správní orgán má právní úpravou
vytvořen prostor pro správní uvážení, v jehož rámci má posoudit
všechny skutečnosti, které jsou významné pro meritum věci.
Rozhodnutí orgánu I. stupně nebylo v rozporu s příslušnou právní
úpravou, tj. se zák. č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území
ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, a proto bylo odvolacím orgánem
potvrzeno.
Proti rozhodnutí Policejního prezídia podal navrhovatel
ústavní stížnost, kterou žádal ochranu svých základních práv, a to
práva na rodinný život společně se svým synem. Napadeným
rozhodnutím správního orgánu bylo podle názoru navrhovatele
porušeno ust. čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst.
4, čl. 7, čl. 32 a čl. 36 odst. 2 Listiny, čl. 8 Evropské úmluvy
o lidských právech a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti pak
navrhovatel uvedl, že splnil všechny zákonem stanovené podmínky,
orgán cizinecké policie neuvedl v žádném rozhodnutí, že by zjistil
jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí žádosti,
a přesto nedosáhl vyhovění své žádosti. Podle jeho názoru byla
žádost zamítnuta neodůvodněně. Zamítnutí povolení k trvalému
pobytu poškodilo rodinné vazby navrhovatele, neboť nemá jinou
možnost, jak se legálně zdržovat a žít na území ČR. Orgány
cizinecké policie doporučovaly dlouhodobý pobyt, pro jehož
povolení nejsou stanoveny důvody, avšak z praxe je zřejmé, že
i pro dlouhodobý pobyt se vyžaduje prokázání jeho účelu
(zaměstnání nebo podnikání), který však navrhovatel doložit
nemůže. Zamítavým rozhodnutím a nemožností dovolat se přezkoumání
rozhodnutí soudem byl poškozen i syn navrhovatele, který je českým
státním občanem a má trvalý pobyt v Praze, protože i jemu byl
znemožněn rodinný život. Přitom za sloučení rodiny lze jistě
soužití otce a syna považovat, i když nebudou spolu žít v jednom
bytě. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil napadené
rozhodnutí Policejního prezídia.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal
vyjádření Policejního prezídia jako účastníka řízení. Ve vyjádření
Policejní prezídium uvedlo, že při rozhodování o udělení trvalého
pobytu je v zákoně obsažen institut správního uvážení, který
vytváří prostor pro posouzení každého jednotlivého případu ve
všech souvislostech. Navíc je problematickým výklad pojmu společné
soužití, tedy zda lze za něj považovat život ve společné
domácnosti, tato úvaha by odůvodňovala i zamítavé rozhodnutí
prvostupňového orgánu. Z napadených rozhodnutí nelze vyvozovat, že
by udělení dlouhodobého pobytu bylo podmínkou pro udělení pobytu
trvalého, avšak, pokud již žadatel o trvalý pobyt se po určitou
dobu zdržuje na území republiky, lze k této skutečnosti při
rozhodování přihlédnout. Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého
pobytu v žádném případě neznamená omezení svobod a práv žadatele,
spíše lze mluvit o jejich "nerozšíření". Navíc v současné době má
navrhovatel povolen dlouhodobý pobyt na území ČR za účelem
sloučení rodiny. Policejní prezídium proto navrhlo, aby Ústavní
soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval ve svých rozhodnutích,
že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto
nahrazovat činnost soudů při přezkoumávání pravomocných rozhodnutí
správních orgánů. Vzhledem k tomu, že v době, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí správního orgánu, byl příslušnou tehdy platnou
právní úpravou vyloučen soudní přezkum tohoto rozhodnutí,
a protože se navrhovatel dovolává ochrany základních práv
zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10
Ústavy ČR, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí správního
orgánu i řízení mu předcházející.
Ústavní soud posoudil předmětnou ústavní stížnost z hlediska
namítaných porušení Listiny a Evropské úmluvy o lidských právech
a dospěl k závěru, že v tomto bodě je ústavní stížnost zjevně
neopodstatněná. Při této úvaze vycházel Ústavní soud z názoru, že
rozhodování o tom, komu bude povolen trvalý pobyt na území státu,
přísluší pouze státu samotnému, který pro toto rozhodování také
vytváří příslušné mechanismy, samozřejmě s respektováním svých
mezinárodních závazků. Je proto zcela na místě, že při rozhodování
o udělení trvalého pobytu je příslušnému orgánu dána možnost
posoudit všechny okolnosti individuálního případu s opřením se
o institut správního uvážení. Lze samozřejmě souhlasit
s navrhovatelem, že by jedinec, o jehož právech je ve správním
řízení rozhodováno, neměl být zbaven možnosti soudního přezkumu
daného správního rozhodnutí, jak tomu bylo v případě rozhodování
o udělení trvalého pobytu. Vzhledem k tomu, že nálezem Ústavního
soudu (Pl. ÚS 27/97) bylo zrušeno ust. §32 odst. 2 zák. č.
123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, nelze již v současné době považovat uvedenou
situaci za porušení práva na soudní přezkum. Navíc v předmětné
věci byl tento nedostatek zhojen samotným řízením o ústavní
stížnosti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutím
správního orgánu o zamítnutí udělení trvalého pobytu nebylo
porušeno právo navrhovatele na rodinný život.
Při rozhodování o udělení trvalého pobytu je však příslušný
správní orgán vedle výše uvedeného zákona o pobytu cizinců na
území ČR povinen řídit se také obecnými předpisy o správním
řízení, zejména pokud jde o možnost účastníků řízení uvádět různá
tvrzení a důkazy a povinnost správních orgánů se těmito tvrzeními
a důkazy zabývat a hodnotit je z hlediska jejich významu pro
předmětnou otázku [§34, 46, 47 zák. č. 71/1967 Sb. (správní
řád)]. Při bližším zkoumání správního řízení, v němž bylo napadené
rozhodnutí vydáno, dospěl Ústavní soud k závěru, že správní orgán
I. stupně i správní orgán, který rozhodoval v odvolacím řízení,
uvedená procesní pravidla nedodržel, čímž bylo porušeno právo na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto
práva spatřuje Ústavní soud v tom, že oba správní orgány, které ve
věci rozhodovaly, argumentovaly při zamítnutí žádosti o udělení
trvalého pobytu tím, že navrhovatel má větší část rodiny, zejména
manželku, v Bělorusku a trvalým pobytem v ČR by došlo k rozpadu
této rodiny. Dále argumentovaly v podtextu i tím, že navrhovatel
nemá v úmyslu bydlet ve společné domácnosti se svým dospělým synem
a nelze tak ani z tohoto pohledu hovořit o rodinném životě. Za
spisového materiálu, který byl Ústavnímu soudu postoupen
příslušným správním orgánem, je však zcela jednoznačně patrno, že
navrhovatel vysvětloval okolnosti týkající se manželky i bydlení
se synem (podání navrhovatele ze dne 10. 8. 1998, které tvořilo
přílohu k žádosti o udělení trvalého pobytu). Ve svém rozhodnutí
se však správní orgány těmito tvrzeními vůbec nezabývaly a naopak
rozhodly s argumentací výše uvedenou. Takto odvolací orgán (nejen
ve správním řízení) je povinen přezkoumat napadané rozhodnutí
v celém rozsahu a je-li to nutné, řízení doplnit, popřípadě
zjištěné vady odstranit (§59 odst. 1 spr. řádu). Tomuto požadavku
zákona neodpovídá, převezme-li odvolací orgán implicite argumenty
orgánu prvního stupně obsažené v předkládací zprávě. Rozhodnutí,
jehož odůvodnění obsahuje toliko odkaz na to, že napadené
rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je
neúplné a tedy i nepřezkoumatelné, pokud podstatná a závažná část
důvodů zmíněná v řízení, v odůvodnění konečného rozhodnutí chybí,
a takto je vlastně rozhodující orgán pomíjí. Naznačené požadavky
je na místě vztáhnout nejenom na řízení před soudy, ale i na
řízení před orgány správními, zejména ovšem co se týče základních
lidských práv a svobod. V uvedeném postupu správních orgánů
Ústavní soud spatřuje porušení práva na spravedlivý proces,
a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno a napadené
rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 1999