ECLI:CZ:US:1999:3.US.37.99
sp. zn. III. ÚS 37/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. 3. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 32 Cdo 769/98, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 1997, sp. zn. 10 Cmo 554/96, s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. září 1996, sp. zn. 45 Cm 397/94, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 1997, sp. zn. 10 Cmo 554/96, a dále s návrhem na zrušení §239 a §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu, a §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, resp. jeho vymezené části, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek v souladu se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel doručený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 1998 (32 Cdo 769/98) a tvrdil, že označený soud, jako orgán veřejné moci, svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); aniž by svá tvrzení
(z hledisek ústavněprávních) blíže a podrobněji rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem vpředu označené rozhodnutí a spolu s ním též rozhodnutí odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 1997) zrušil a současně též zrušil v ústavní stížnosti označené ustanovení občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb.); současně s tím dále navrhl, aby vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu I. stupně (Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 1996), byla odložena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště posuzované ústavní stížnosti, byť je obšírně rozvedena procesními námitkami, spočívá ve skutečnosti, že obecné soudy - stručně shrnuto - nevzaly za prokázáno, že by stěžovatel vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalované) poskytl postupně různé peněžní částky (v úhrnné výši před milión korun) jako zálohy na budoucí závazek ze smlouvy o tichém společenství (§673 obch. zák.); skutková zjištění, stejně jako právní závěry z nich plynoucí, obecné soudy všech stupňů dostatečně a způsobem zákonu odpovídajícím (§157 odst. 2 o. s. ř.) zdůvodnily.
Pokud odvolací soud proti svému rozhodnutí připustil dovolání (§239 odst. 1 o. s. ř.), aniž by ve výroku svého rozhodnutí okruh právních otázek vymezil, případně aniž by jejich náznak a povaha vyplývaly z odůvodnění jeho rozhodnutí, dovolací soud, zcela ve shodě se zákonem a vlastní ustálenou rozhodovací praxí posoudil v rámci své jurisdikce všechny právní otázky, o kterých odvolací soud rozhodoval a o nich - pokud to bylo procesně případné - rozhodl, resp. k nim zaujal stanovisko. Tvrzení ústavní stížnosti, že dovolací soud z hlediska stěžovatele rozhodl o jeho dovolání neúplně, není proto na místě, nehledě již ani k tomu, že ani z odůvodnění ústavní stížnosti není patrno, kterou (jinou) vadu řízení, jíž se dovolává, má stěžovatel vlastně na mysli, a která vada měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], když i odkaz stěžovatele na "nesprávné vymezení otázky (sc. odvolacím soudem), vzhledem k rozsahu přezkumu provedenému v dané věci dovolacím soudem, je - též vzhledem k odůvodnění rozsudku dovolacího soudu - jako jdoucí mimo rámec daného procesního problému zřetelně nepřípadný.
Obdobně a z týchž důvodů neobstojí ani další tvrzení stěžovatele, dle něhož (pro okolnosti již zmíněné) "neměl jistotu v tom, jaké jsou meze dovolacího přezkumu a (sc. v důsledku toho) se nemohl řádně domáhat práva na soudní ochranu v dovolacím řízení".
V těchto, jakož i v dalších svých tvrzeních stěžovatel přehlíží, že dovolací řízení, resp. dovolání jako takové má očividně charakter mimořádného opravného prostředku, z jehož podnětu, z důvodů v zákoně stanovených nebo v rozsahu vymezeném odvolacím soudem pro právní problematiku zásadního významu (§239 odst. 1 al. 1 o. s. ř.), dovolací soud přezkoumává pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, a že již z tohoto důvodu - ale i z důvodů dalších - je i podle přesvědčení Ústavního soudu na místě podmínky a rozsah přípustného přezkumu dovolacím soudem vykládat restriktivně, zejména není-li (přípustné) dovolání spojeno s výhradami stran skutkových zjištění [§241 odst. 3 písm. c) o. s . ř.], k nimž dospěly obecné soudy nižšího stupně.
Ze všech těchto důvodů nelze proto rozhodnutím obecných soudů, především pod ústavněprávními aspekty, nic podstatného vytknout, neboť řízení před nimi proběhlo zcela v intencích procesních zásad občanského soudního řádu a tudíž i ve shodě se stanoveným postupem, jak jej má na mysli ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); co do ostatních tvrzení stěžovatele, zaměřených v podstatě již na meritum věci, neshledal je Ústavní soud důvodnými již proto, že tvrzená "negace nejen platných ustanovení §570 a §574 obč. zák. a §853 téhož", stejně jako údajné porušení "obecně užívané zásady smluvní volnosti v obchodně právních vztazích", nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.) tak, jak k němu dospěly obecné soudy; platí proto - pro nedostatek naléhavé výjimky - již několikrát v nálezech Ústavního soudu vyslovená zásada, totiž, že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů do pravomoci Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další).
Ze všech těchto důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, když o ostatních návrzích s ústavní stížnosti spojených (§74 zákona) nebylo třeba ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu rozhodovat (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996) a když povaha vyložených důvodů brání tomu, aby vykonatelnost rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně byla odložena.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. března 1999