ECLI:CZ:US:1999:3.US.388.98
sp. zn. III. ÚS 388/98
Usnesení
III. ÚS 388/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl mino ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti P.V., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 2 Cao 59/98-24, ze dne 9. 6. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel osobně dne 4. 9. 1998 podal Ústavnímu soudu ústavní stížnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 2 Cao 59/98-24, ze dne 9. 6. 1998, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 26 Ca 189/97-15, ze dne 18. 12. 1997. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ (dále jen "ČSSZ"), čj. X, ze dne 7. 5. 1997, o odnětí částečného invalidního důchodu. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 26 Ca 189/97, Městského soudu v Praze a dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vyjádření ČSSZ jako vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovateli byl
III. ÚS 388/98
rozhodnutím ČSSZ, čj. X, ze dne 7. 5. 1997, odňat částečný invalidní důchod proto, že podle posudku posudkového lékaře PSSZ ze dne 18. 3. 1997 není plně ani částečně invalidní, a proto nesplňuje podmínky stanovené v §44 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). K opravnému prostředku navrhovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který věcně opravný prostředek navrhovatele projednal. K námitkám navrhovatele v opravném prostředku nechal Městský soud v Praze zpracovat revizní posudek Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Na základě provedeného řízení pak Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 26 Ca 189/97-15, ze dne 18. 12. 1997, potvrdil napadené rozhodnutí ČSSZ.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. V odvolacími řízení se Vrchní soud v Praze zabýval námitkami navrhovatele, obsaženými v jeho odvolání, a to namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí ČSSZ, protože nemá náležitosti stanovené §47 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a neobsahuje přesné označení zákonného ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno. Současně navrhovatel v odvolání poukázal na trvalé zdravotní potíže, které mu i nadále výrazně ztěžují životní podmínky. Vrchní soud v Praze po provedeném řízení konstatoval, že odvolání navrhovatele není důvodné a rozsudkem, čj. 2 Cao 59/98-24, ze dne 9. 6. 1998, potvrdil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze. V odůvodnění pak uvedl, že se ztotožnil s právním názorem soudu 1. stupně a neshledal rozhodnutí ČSSZ nepřezkoumatelným. V rozhodnutí byly obsaženy všechny náležitosti, které má správní rozhodnutí mít. Dále se odvolací soud obšírně zabýval přezkoumáním zdravotního stavu navrhovatele a konstatoval, že k přezkoumání zdravotního stavuje podle §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, příslušná posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Tato komise je oprávněna nejen odborně lékařsky posoudit zdravotní stav a zachovanou pracovní schopnost jedince, ale i přijmout posudkové závěry o invaliditě (částečné invaliditě). Odvolací soud ještě dále zdůraznil, že zdravotní stav navrhovatele a schopnost jeho výdělečné činnosti bylo třeba hodnotit k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ, protože i řízení o přezkoumání rozhodnutí orgánů důchodového pojištění je pro soud rozhodující skutkový stav, jaký byl v době vydání rozhodnutí. Pokud tedy po vydání
III. ÚS 388/98
rozhodnutí došlo ke zhoršení zdravotního stavu navrhovatele, lze tyto skutečnosti uplatnit jen v novém řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo tímto rozhodnutím porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva spatřoval navrhovatel v tom, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vnitřně nekonzistentní, když na jedné straně odvolací soud se s námitkami navrhovatele ztotožnil a na straně druhé z nich nevyvodil žádné závěry, které by vedly ke kasaci přezkoumávaného rozhodnutí. Další porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že se odvolací soud nezabýval jeho návrhem na přezkoumání zdravotního stavu, tento důkaz neprovedl a ani neuvedl, proč tak neučinil. Vzhledem k uvedenému pak navrhovatel žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 2 Cao 59/98- 24, ze dne 9. 6. 1998.
Z vyjádření Vrchního soudu v Praze k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyplynulo, že tento soud nepovažuje svůj rozsudek za rozhodnutí, jímž by bylo porušeno základní právo navrhovatele. Především nepovažuje za důvodnou námitku navrhovatele, že rozsudek je vnitřně nekonzistentní. Vrchní soud podle svého vyjádření se ztotožnil pouze s obecným názorem navrhovatele o tom, že rozhodnutí ČSSZ musí splňovat obecné náležitosti správního rozhodnutí. V dalším odůvodnění rozsudku však vyložil jednoznačně, že přezkoumávané rozhodnutí nelze považovat za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. I když se soud I. stupně námitkou nepřezkoumatelnosti výslovně nezabýval, vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí věcně přezkoumal, dovodil odvolací soud z této skutečnosti, že vznášenou námitku důvodnou neshledal. Odvolací soud se těmito otázkami podrobně ve svém odůvodnění zabýval a nelze proto jeho rozhodnutí považovat za vnitřně nekonzistentní. Pokud jde o námitku neprovedení dalšího navrhovaného důkazu, Vrchní soud v Praze ve vyjádření uvedl, že v celém odůvodnění je patrné hodnocení významu a důkazní hodnoty posudků zpracovaných posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Z celého řízení je pak zřejmé, že není rozporu v hodnocení zdravotního stavu navrhovatele. Další znalecký posudek by měl své opodstatnění jen tehdy, pokud by byly pochybnosti a rozpory v provedených důkazech. Protože tomu tak nebylo Vrchní soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
III. ÚS 388/98
K ústavní stížnosti podala své vyjádření i ČSSZ jako vedlejší účastník řízení. Ve svém vyjádření ČSSZ uvedla, že k problematice náležitostí odůvodnění svého rozhodnutí se opakovaně vyjadřovala v průběhu řízení. Podle jejího názoru odpovídá požadavkům §47 správního řádu, jestliže v odůvodnění rozhodnutí je jednoznačně identifikován důkaz, na jehož základě bylo příslušné rozhodnutí vydáno. Tímto důkazem je posudek lékaře příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, jehož zněním je ČSSZ vázána a v průběhu řízení není oprávněna provádět jiné dokazování v otázce hodnocení zdravotního stavu navrhovatele. K námitce týkající se průběhu dokazování připomenula ČSSZ nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 92/95, v němž Ústavní soud nepovažoval za protiústavní, jestliže v rámci přezkumného řízení soudního vystupuje jako odborný znalecký orgán instituce, která se nachází ve stejné rezortní podřízenosti jako samotný vedlejší účastník. Vedlejší účastník však sám upozornil na to, že v případě pochybností o zdravotním stavu účastníka řízení o dávku podmíněnou zdravotními stavem by soudy měly více vyhovovat návrhům na určení dalšího znaleckého posudku mino resort ministerstva práce a sociálních věcí. V předmětné věci však podle názoru vedlejšího účastníka nedošlo k pochybení ani ve správním řízení ani v přezkumném řízení soudním a nebylo proto porušeno základní právo navrhovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vedlejší účastník proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocnými rozhodnutím soudu v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel dovolával ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.
Na základě provedeného řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjeveně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze jsou dvě námitky, a to námitka týkající se vnitřní nekonzistentnosti rozhodnutí odvolacího soudu a námitka týkající se průběhu dokazování. Nekonzistentnost rozhodnutí
III. ÚS 388/98
odvolacího soudu prokazoval navrhovatel na dvou, z kontextu vytržených, výňatcích z napadeného rozhodnutí. Jestliže však tyto úryvky zůstanou zařazeny v původních souvislostech, je z celého odůvodnění týkajícího se otázky obsahových náležitostí jednoznačně patrno, jaké stanovisko odvolací soud k této námitce zaujal. Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem soudu odvolacího a nepovažuje jeho rozhodnutí za vnitřně rozporné. V této souvislosti je třeba připomenout, že původní přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ se týkalo částečného invalidního důchodu, tj. dávky podmíněné zdravotním stavem oprávněné osoby. Samozřejmě pro vznik nároku jsou stanoveny i další podmínky, rozhodující podmínkou však je stanovená sociální událost, jejíž existence je verifikována způsobem stanovenými zákonem. Jestliže došlo k odnětí částečného invalidního důchodu jedině proto, že se změnil zdravotní stav oprávněné osoby a tato přestala být částečně invalidní a není ani plně invalidní, pak i kdyby byly další podmínky poskytování důchodu plněny, nelze tento důchod poskytovat. Ústavní soud zde přisvědčil vedlejšímu účastníku v tom, že v takovém případě je zcela nadbytečné v odůvodnění rozhodnutí rozebírat další podmínky a vést také dokazování tímto směrem. Určující skutečností pro dané rozhodnutí je změna zdravotního stavu a proto odůvodnění rozhodnutí musí být zaměřeno tímto směrem. S uvedenou otázkou souvisí i další námitka navrhovatele, týkající se neprovedení navrhovaného důkazu. Ústavní soud z přezkoumávaného rozhodnutí i řízení dospěl k závěru, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně rozebral a odůvodnil svůj postup dokazování i logické a právní závěry, které vedly k výroku v tomto rozhodnutí obsaženému. V předmětné věci nebyly pochybnosti o zdravotním stavu navrhovatele, a proto bylo nadbytečné provádět v tomto směru další dokazování. Obecně však Ústavní soud musí přisvědčit vedlejšímu účastníku v tom, že soudy v případě pochybností mohou a mají provádět další důkazy, které by pomohly objektivizovat hodnocení zdravotního stavu oprávněného subjektu. Navíc je třeba připomenout, že na rozdíl od vedlejšího účastníka, který je posudkem lékaře okresní správy sociálního zabezpečení vázán a nemůže sám posuzovat zdravotní stav oprávněného subjektu (§8 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), soudy hodnotí posudek lékaře okresní správy sociálního zabezpečení i posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR jako každý jiný důkaz, nejsou jeho zněním vázány a mohou k posouzení zdravotního stavu volit i další důkazní prostředky. V posuzovaném případě však na základě výše
III. ÚS 388/98
uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo navrhovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedeno; nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu