ECLI:CZ:US:1999:3.US.396.98
sp. zn. III. ÚS 396/98
Usnesení
III. ÚS 396/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 18. 2. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K.V., zastoupené JUDr. K.S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 9 To 219/98, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 2 T 102/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za splnění formálních podmínek [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka doručené a pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 1998 vydané v trestní věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 (pod sp. zn. 2 T 102/96) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený soud jako orgán veřejné moci porušil její (ústavně zaručené základní) právo na spravedlivou odměnu (čl. 28 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud jí - jako obhájkyni ex offo - v trestní věci proti J.P. nepřiznal odměnu za obhajobu v takové výši jakou ve smyslu zákonných ustanovení (zák. č.
III. ÚS 396/98
177/1996 Sb.) vyúčtovala; s odkazem na již zmíněné porušení ústavně zaručeného základního práva proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek (správně usnesení) obecného soudu, jak vpředu je označen, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svém stanovisku (Pl. ÚS - st. 1/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., vydání 1., Praha 1998) již dříve vyložil, jakým způsobem a v jakém rozsahu je třeba posuzovat výši náhrad poskytovaných státem za práce a služby podle čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod prováděné na základě zákona a na něj navazujícího jednostranného rozhodnutí orgánu veřejné moci, jestliže toto rozhodnutí sleduje ochranu Ústavou garantovaných hodnot a proč z tohoto důvodu výše náhrad poskytovaných státem není věcí omezené smluvní volnosti za účelem ochrany zaměstnanců; protože jde o stanovisko obecně přístupné (§59 odst. 1 zákona), zcela postačí na ně odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům v něm rozvedeným cokoli dodávat.
Protože posuzovaná ústavní stížnost je založena (odůvodněna) právními názory se stanoviskem pléna Ústavního soudu rozpornými, nezbylo než ji posoudit jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne z důvodů, které ve zmíněném stanovisku byly vyloženy.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona, jak ve znělce tohoto rozhodnutí se stalo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. února 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu