ECLI:CZ:US:1999:3.US.402.98
sp. zn. III. ÚS 402/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.L., zastoupeného Mgr. J.K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 6. 1998, sp. zn. 31 To 359/98, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 4 T 488/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující (po odstranění vady předložené plné moci) jinak formální podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1
písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 6. 1998 (sp. zn. 31 To 359/98) a pravomocný rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 3. 1998 (sp. zn. 4 T 488/97) a tvrdil, že pravomocným usnesením krajského soudu obecný soud jako orgán veřejné moci tím, že zamítl jeho odvolání proti označenému rozsudku okresního soudu porušil jeho ústavně zaručené základní právo dané jak Ústavou ČR (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak Listinou základních práv a svobod (čl. 1 zák. č. 2/1993 Sb.); postup obecných soudů označil stěžovatel za nelegální a v rozporu s čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Nelegálnost takovéhoto postupu spatřuje zejména v tom, že jak okresní, tak krajský soud nevyhověl jeho návrhům, resp. návrhům jeho obhájce, na doplnění dokazování, a tvrdí, že ani v rámci odůvodnění svých rozhodnutí se s těmito důkazními návrhy obecné soudy dostatečně nevypořádaly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem, jak je označen ve výroku rozhodnutí obecných soudů (§241 odst. 1, §242 odst. 1 tr. zák.), a za ten odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (v trvání čtyř roků) se zařazením do věznice s ostrahou. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec zcela podrobně a vyčerpávajícím způsobem rozvedl, na základě jakých hodnocení a kterých důkazů dospěl ke zjištění, že skutek, pro který byl stěžovatel trestně stíhán, se stal a že jej spáchal stěžovatel. K námitkám stěžovatele, které byly vzneseny v rámci odvolání, pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž způsobem dostatečně zřejmým vyložil (§254 tr. ř.), proč návrhům stěžovatele nevyhověl, a proto i podle přesvědčení Ústavního soudu nelze procesnímu postupu obecných soudů pod aspektem ústavnosti nic podstatného vytknout.
Co do možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných nezbývá než opět připomenout, že Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek shledává takovou ingerenci možnou; protože jde o ustálenou judikaturu v jeho rozhodovací praxi, zcela postačí stěžovatele na takto obecně přístupnou judikaturu odkázat a zde jen stručně dodat, že Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák.
č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů a posuzovat zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodování a hodnocení provedených důkazů, neboť jeho zásadním úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995); jestliže nadto z ústavního principu nezávislosti obecných soudů plyne pro ně též zásada volného hodnocení důkazů a z toho vyplývající nemožnost Ústavního soudu přehodnocovat obecnými soudy provedené, a zejména dostatečně zdůvodněné hodnocení jimi provedených důkazů (k tomu srov. např. nález III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.,
č. 5, Praha, 1994), sluší tuto zásadu vztáhnout i k právním závěrům, které obecný soud na základě řádně zjištěného skutkového stavu učinil, a jak je také v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem zákonu odpovídajícím zdůvodnil (k tomu srov. např. III. ÚS 75/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 141, Praha 1997).
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné podstaty předložené ústavní stížnosti, neboť tato je založena na pouhé polemice s právními závěry a s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. září 1999