ECLI:CZ:US:1999:3.US.418.98
sp. zn. III. ÚS 418/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele J.K., zastoupeného advokátem Mgr. P.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1998, čj. 28 Ca 128/97-34 a o návrhu na zrušení ustanovení §248 odst. 2 písmeno g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, event. o zrušení části páté tohoto zákona, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 28. 9. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. V předmětné stížnosti napadal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1998, čj. 28 Ca 128/97-34, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva. Zároveň navrhoval ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušení ustanovení §248 odst. 2 písmeno g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, event. zrušení části páté tohoto zákona.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu, sp.zn. 28 Ca 128/97 a z něj zjistil, že rozhodnutím LK ze dne 14. 12. 1995, byl posouzen navrhovatelův zdravotní stav a bylo rozhodnuto, že je schopen výkonu služby v P., s omezením "C" a to po dobu dvou let, kdy bude jeho zdravotní stav znovu přezkoumán. Z rozhodnutí vyplynulo, že navrhovatel je schopen lehčí administrativní činnosti bez psychického a fyzického přetěžování, v teple. Zároveň bylo uvedeno, že navrhovatel je neschopen nočních a pohotovostních služeb, prověrek tělesné zdatnosti, služby se zbraní apod. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. Ústřední LK sekce zdravotního a sociálního zabezpečení MV rozhodnutím ze dne 20. 2. 1996, čj. ZS-5-2/50-96, rozhodnutí LK potvrdila. Na základě tohoto rozhodnutí zdravotnických orgánů rozhodnutím č. 1055 ze dne 4. 9. 1996, navrhovatele podle §17 odst. 1 písmeno b) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, odvolal z dosavadní funkce "právník" a podle §16 odst. 1 téhož zákona jej ustanovil do funkce "provozní pracovník" organizačního oddělení. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. Policejní ředitel pak dne 25.10.1996, rozhodnutím č. 1018 sice formálně zrušil a vydal vlastní rozhodnutí, napadené rozhodnutí však bylo zrušeno pro formální pochybení a rozhodnutí policejního ředitele č. 1018 bylo věcně totožné s napadeným rozhodnutím č. 1055.
Následně podal navrhovatel k Vrchnímu soudu v Praze žalobu jak proti Policejnímu prezídiu - rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 25. 10. 1996 č. 1018, tak i proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, ÚLK ze dne 20. 2. 1996, čj. ZS-5-2/50-96. V žalobě namítal nezákonnost obou rozhodnutí. Vrchní soud pak usnesením, čj. 5 A 135/96-8, vyloučil věc proti žalované ÚLK k samostatnému řízení a věc proti Policejnímu prezídiu ČR postoupil Městskému soudu v Praze, jako místně i věcně příslušnému.
Řízení ve věci žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, ÚLK sekce zdravotního a sociálního zabezpečení ze dne 20. 2. 1996, čj. ZS-5-2/50-96, Vrchní soud dne 3. března 1997 usnesením, čj. 5 A 57/96-46, zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že podle ust. §248 odst. 2 písmeno g) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") soudy nepřezkoumávají rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob. Podle ust. §67 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, je-li schopnost policisty k výkonu služby ze zdravotních důvodů dlouhodobě změněna, stanoví mu příslušná lékařská komise zdravotní klasifikaci a potřebné omezení pro výkon služby. V projednávané věci se jednalo o rozhodnutí správních orgánů, které výlučně záviselo na posouzení zdravotního stavu navrhovatele. Rozhodnutí lékařské komise je pouze podkladem pro další případný postup služebních funkcionářů, samo o sobě není právní překážkou výkonu povolání policisty. Takovou právní překážkou by bylo podle Vrchního soudu pouze rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 1998, čj. 28 Ca 128/97-34, žalobu proti Policejnímu presidiu ČR, rozhodnutí Policejního prezidenta č. 1018 ze dne 25. 10. 1996, zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že podle §17 odst. 1 písmeno b) zákona č. 186/1992 Sb., policista musí být převeden na jinou funkci, jestliže podle posudku lékařské komise pozbyl dlouhodobě ze zdravotních důvodů způsobilost vykonávat dosavadní funkci. Za splnění uvedených podmínek tedy existuje obligatorní povinnost převést policistu na jinou funkci. Teprve tehdy, pozbyl-li policista podle posudku lékařské komise dlouhodobě ze zdravotních důvodů způsobilost vykonávat jakoukoliv funkci u Policie, může být propuštěn ze služebního poměru [§106 odst. 1 písmeno b) citovaného zákona]. V daném případě došlo k převedení navrhovatele na jinou funkci ve smyslu citovaného ustanovení, tj. odvoláním z dosavadní funkce "právník" a ustanovením do funkce "provozní pracovník". Napadené rozhodnutí vychází z rozhodnutí příslušné lékařské komise, bylo tedy vydáno na základě rozhodnutí, které ve smyslu §248 odst. 1 písmeno g) o.s.ř. nepodléhá přezkoumání soudem. Podaná žaloba spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí č. 1018 toliko v té skutečnosti, že toto rozhodnutí vychází z posouzení zdravotního stavu provedeného lékařskými komisemi, ačkoliv tato rozhodnutí jsou podle navrhovatele nezákonná a tedy neplatná. Soud je toho názoru, že rozhodnutí o posouzení zdravotního stavu navrhovatele poté, co nabylo právní moci, bylo pro policejního prezidenta ve věcech služebního poměru závazné a nemohl proto přezkoumávat jeho zákonnost, jak požadovala správní žaloba. Podaná žaloba však nenamítá, že by navrhovatel, přes uvedená omezení, byl schopen výkonu dosavadní funkce právníka, či pro uvedená omezení nebyl schopen výkonu funkce provozního pracovníka. Pokud jde o tvrzenou nezákonnost rozhodnutí lékařské komise, nemohl soud jejich zákonnost přezkoumávat, neboť jde o rozhodnutí vyloučené z přezkoumávání soudem §248 odst. 1 písmeno g) o.s.ř.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že soudní přezkoumání rozhodnutí o posouzení zdravotního stavu nemůže být vyloučeno. Soud podle navrhovatele měl přezkoumat namítanou nezákonnost rozhodnutí lékařských komisí, neboť podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, je umožněno domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí týkajících se řízení o péči o zdraví lidu, neboť na řízení o těchto věcech se použijí obecné předpisy o správním řízení a citovaný zákon nevylučuje, aby byla podána i správní žaloba. Tím, že soud rozhodnutí lékařských komisí nepřezkoumal, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutí lékařských komisí se totiž, podle navrhovatele, týkalo jeho práva na výkon povolání a jiné hospodářské činnosti. Zatím co zaměstnanec v pracovním poměru by mohl, podle navrhovatele, nezákonnost zdravotního posudku soudně napadnout v občanském soudním řízení, ve věcech služebního poměru, kdy se rozhoduje ve správním řízení, tomu tak není, což považuje navrhovatel za diskriminaci.
Dále navrhovatel namítal, že soud vykládal ust. §248 odst. 1 písmeno g) o.s.ř. příliš široce, což vede ke stavu, že zaměstnanec ve služebním poměru bude v případě, kdy je vydáno rozhodnutí, vycházející z posouzení zdravotního stavu, zcela zbaven soudní ochrany, s výjimkou případu, kdy bude ze služebního poměru propuštěn. Výkladem soudu mělo dojít i k porušení dobrého jména navrhovatele tím, že na základě (nepravdivého a nezákonného) posudku o zdravotním stavu byl navrhovatel vystaven pochybám o svém skutečném zdravotním stavu.
Postupem soudu mělo podle navrhovatele dojít k porušení jeho základních práv, daných mu čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy ČR, dále čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2 a 3, čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 31 a čl. 36 Listiny, dále pak čl. 6, čl. 10 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9. 2. 1999, poukázal na to, že posouzení zdravotního stavu bylo pro správní orgán, který rozhodl o odvolání navrhovatele z funkce a o ustavení do jiné funkce, závazné, tj. tento orgán nebyl oprávněn jeho správnost přezkoumávat. Jestliže správní orgán toto rozhodnutí respektoval, neporušil tím zákon. Pokud jde o charakter uvedeného rozhodnutí o posouzení zdravotního stavu, soud je posoudil ve smyslu §248 odst. 1 písmeno g) o.s.ř., jako rozhodnutí závisející na posouzení zdravotního stavu, neznamenající však samo o sobě překážku výkonu povolání a tudíž nepodléhající přezkoumání soudem. V tomto směru se ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze v usnesení, sp.zn. 5 A 97/96. Překážkou výkonu povolání by bylo rozhodnutí o posouzení zdravotního stavu pouze v souvislosti s dalším rozhodnutím, kterým by byl navrhovatel propuštěn ze služebního poměru.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že navrhovatel namítal nezákonnost rozhodnutí lékařských komisí, týkajících se jeho zdravotního stavu a to, že soud měl uvedená rozhodnutí lékařských komisí přezkoumat. Ústavní soud se ztotožnil se stanoviskem Městského soudu v Praze, že posuzování rozhodnutí o zdravotním stavu navrhovatele je ze soudního přezkumu vyloučeno. "Rozhodnutí" o zdravotním stavu nemůže totiž mít povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické osoby a není tedy správním rozhodnutím ve smyslu zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, respekt. §244 odst. 2 a 3 o.s.ř., které by byly oprávněny přezkoumávat obecné soudy. Posouzení zdravotního stavu občana je odbornou věcí, náležející do kompetence zdravotnických orgánů a soud, který je čl. 90 Ústavy povolán k poskytování ochrany právům, je nemůže přezkoumávat, neboť se tu nejedná o otázku práva či povinnosti. Jedná se vlastně o "pouhé" konstatováním odborného lékařského orgánu (v souzeném případě LK, respekt. ÚLK sekce zdravotního a sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR), kterým nemohlo být zasaženo do navrhovatelových základních práv a svobod. Jestliže odborný zdravotnický orgán konstatoval určitý objektivně existující zdravotní stav navrhovatele, nemohlo se toto konstatování bezprostředně dotýkat jeho práva na výkon povolání a jiné hospodářské činnosti, jak v ústavní stížnosti uvádí. Takové konstatování zdravotního stavu bylo jen pouhým podkladem pro správní rozhodnutí příslušného orgánu a teprve tímto správním rozhodnutím by mohlo být zasaženo do navrhovatelových práv a toto rozhodnutí by mohlo být podrobeno soudnímu přezkumu.
Pokud se navrhovatel v této souvislosti dovolává ust. §77 odst. 5 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, je třeba konstatovat, že toto ustanovení se dotýká rozhodnutí zdravotnických orgánů, které na základě posouzení zdravotního stavu rozhodují o právech a povinnostech občanů, týkajících se jejich zdraví (např. nařizují karanténu apod.), nikoliv posouzení zdravotního stavu samotného. Navrhovateli ostatně nebylo bráněno v tom, aby v řízení o přezkoumání rozhodnutí LK ze dne 14. 12. 1995, uvedl argumenty, na jejichž základě se domníval, že napadené rozhodnutí je nesprávné, což také učinil a jeho argumenty se ÚLK sekce zdravotního a sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR zabývala.
Jestliže tedy soud nepřezkoumával rozhodnutí lékařských orgánů, týkající se zdravotního stavu navrhovatele, nezasáhl tím nijak do jeho základních práv a svobod, daných mu ústavními zákona a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Pokud jde o namítanou nerovnost zaměstnanců ve služebním poměru a zaměstnanců v pracovním poměru, týkající se možnosti přezkoumání rozhodnutí o jejich zdravotním stavu, je třeba poukázat na to, že právní úprava služebního poměru policisty vychází ze zvláštní povahy "zaměstnavatele", jako primárního nositele veřejné moci, potřeby pevného začlenění policisty do organismu této veřejné moci a účasti na jejím výkonu, ba dokonce - při výkonu státní správy - i z potřeby tvorby vůle státu. Nejde tu o modifikaci soukromoprávního pracovního poměru, ale o specifický státně zaměstnanecký poměr veřejného práva, a tedy o "jinou věc" ve smyslu ust. §7 odst. 2 o.s.ř. Z toho pak vyplývá, že zdravotní stav policistů přezkoumávají zvláštní odborné zdravotní orgány. Ani v případě zaměstnance, zaměstnaného v pracovním poměru by však nebylo možné (v podstatě ze stejných důvodů, jako u zaměstnance ve služebním poměru), aby soud přezkoumával "rozhodnutí" zdravotnických orgánů týkajících se posouzení zdravotního stavu.
Pokud jde o navrhované zrušení částí páté občanského soudního řádu, respekt. ustanovení §248 odst. 2 písmeno g) tohoto zákona, podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení navrhovatele jsou v rozporu se zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Jak však vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí č. III. ÚS 101/95), byla-li ústavní stížnost odmítnuta proto, že návrh byl zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 citovaného zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy bez věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb.) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu