ECLI:CZ:US:1999:3.US.420.98
sp. zn. III. ÚS 420/98
Usnesení
III. ÚS 420/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 18. 2. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KT., zastoupené JUDr. J.J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 10. 7. 1998, sp. zn. 22 Ca 278/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 1998 (22 Ca 278/98) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený soud jako orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud zastavil řízení o stěžovatelčině opravném prostředku (proti rozhodnutí Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 28. 3. 1998), protože nezaplatila včas (po výzvě obecného soudu) zákonem stanovený soudní poplatek.
III. ÚS 420/98
Své tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva odůvodnila stěžovatelka tím, že výzva k zaplacení soudního poplatku jí nebyla doručena do vlastních rukou, a jestliže - pro organizační uspořádání své organizace (zásilky určené organizaci k doručení do "vlastních rukou" přebírá její jednatel) zaplatila soudní poplatek opožděně, stalo se tak jen díky vadnému doručení; z podrobné argumentace a s poukazem na zákon o soudních poplatcích (č. 549/1991 Sb.) a zákon o správě daní a poplatků (č. 337/1992 Sb.) posléze vyvozuje povinnost obecného soudu výzvu k zaplacení soudního poplatku doručit do "vlastních rukou modře".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z obsahu spisu obecného soudu (22 Ca 278/98), je patrno, že stěžovatelka se ve svém opravném prostředku označila toliko svým obchodním jménem (bez označení toho, kdo za ni statutárně jedná) a zástupcem, jehož svým zastoupením pro zamýšlené řízení pověřila, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla stěžovatelce doručena (dle zpátečního lístku) dne 26. června 1998 (podle prezentačního razítka na výzvě dne 25. června 1998), že téhož dne (tj. 25. června 1998) byla výzva doručena také jejímu zástupci a že podle prezentačního razítka byla stěžovatelkou přijata pod jednacím číslem 3855, a konečně že výzva je opatřena (podtrženým) pokynem "vyřídit" (č. l. 16v spisu obecného soudu).
Z těchto zjištění vyplývá, že bez ohledu na způsob doručení výzvy, resp. i přes její prosté doručení, byl statutární orgán (v opravném prostředku nevyznačený odpovědný pracovník) stěžovatelky o povinnosti zaplacení soudního poplatku bez průtahu uvědomen (sám dal pokyn k vyřízení), a jestliže k ,,vyřízení" došlo až 29. července 1998, tj. po 34 dnech, nelze usoudit jinak, než že k opožděné úhradě soudního poplatku došlo očividnou liknavostí pracovníka stěžovatelky, jemuž byl pokyn k vyřízení určen.
Již pro tato jednoznačná zjištění neobstojí tvrzení a vývody ústavní stížnosti, totiž že opožděné splnění poplatkové povinnosti bylo důsledkem nesprávného doručení soudní výzvy, a že ústavní stížností napadené rozhodnutí "je nezákonné", zejména jestliže zaplacení soudního poplatku vylepením kolkových známek na originál opravného prostředku, tj. zaplacení poplatku bez výzvy, bylo v daném případě (s ohledem na splatnost poplatkové
III. ÚS 420/98
povinnosti) podmínkou řízení a - z hlediska stěžovatelky - jednou z jejich základních procesních povinností.
Pokud se tedy stěžovatelce nedostalo soudní ochrany (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), nestalo se tak tím, že by obecným soudem byla na tomto svém právu protiústavně zkrácena, ale jedině a výlučně tím, že sama nerespektovala daný právní stav a svým vlastním zaviněním (zaviněním svého pracovníka) vyvolala účinky (důsledky) z nesplnění povinnosti plynoucí.
Byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, aniž by se jevila potřeba blíže se zabývat jejími dalšími vývody, zaměřenými ostatně již jen na věcnou správnost či legalitu jí napadeného rozhodnutí, jejichž přezkum se však z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995); zjevnost její neopodstatněnosti je pak dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. února 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu