ECLI:CZ:US:1999:3.US.422.98
sp. zn. III. ÚS 422/98
Usnesení
III. ÚS 422/98
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 23. března 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti Z.K., zastoupeného JUDr. V.J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 1998, č. j. 10 Ca 136/98-26, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 136/98-26, ze dne 15. července 1998. Uvedl, že se rozhodnutím soudu cítí dotčen na právech, zakotvených v Ústavě a v Listině základních práv a svobod, když mu nebyl přiznán jeho restituční nárok na nemovitosti, vyvlastněné podle zákona č. 63/1935 Sb. Soud, podle jeho přesvědčení, porušil zejména čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, 2 odst. 2, čl. 11 odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i jiná jejich ustanovení, dále čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských právech. Opět poukázal na okolnosti, za nichž byly předmětné nemovitosti vyvlastněny, jak jsou užívány a na výklad pojmu "trvale neslouží", když je přesvědčen o tom, že nemovitosti, na něž uplatnil restituční nárok, účelu, pro který byly odňaty, neslouží. V podání ze dne 19. února 1999 uvedl, že rozhodnutí správního orgánu i soudu považuje za nesprávná, vydaná v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě i s nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 32/95 a IV. ÚS 203/95.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 136/98, který si Ústavní soud vyžádal, nebylo shledáno porušení práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolával. V řízení o opravném prostředku, směřujícím proti rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu ze dne 9. března 1998, č. j. PÚPr/592/98-Ma, se soud vypořádal s námitkami, uplatněnými v opravném prostředku, přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy a své rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Proto byla stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.
K obsahu stížnosti, poukazující na články Ústavy a Listiny základních práv a svobod je třeba uvést, že nepřiznání nároku, uplatněného s odvoláním na restituční zákon, nelze považovat za zásah do práv, vyplývajících z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jak tvrdí stěžovatel, když citovaný článek zakotvuje ochranu před zásahem do vlastnických práv vyvlastněním a nuceným omezením vlastnického práva, pokud k němu nedojde ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Jestliže navrhovatel namítal porušení práv s poukazem na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, pak jde o odkaz na obecné ustanovení Listiny, které samo nezakládá právo stěžovatele. Práva či povinnosti vůči státní moci se lze domáhat pouze ve spojení s konkrétním základním právem. V postupu soudu, jako orgánu státu, nebylo shledáno porušení čl. 36 či čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak odkaz na čl. 95 odst. 1 Ústavy je třeba hodnotit jako odkaz na kompetenční normu, nikoliv na základní právo stěžovatele. Pokud jde o odkaz na výše označená rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že soud při rozhodování o uplatněném restitučním nároku aplikoval §6 odst. l písm. m) zákona o půdě, když shledal, že podmínky pro vyvlastnění byly dány, takže jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu není.
S ohledem na výše uvedená zjištění senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh odmítl, když jej shledal zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda III. senátu Ústavního soudu