ECLI:CZ:US:1999:3.US.436.98
sp. zn. III. ÚS 436/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti ČÚ., zastoupeného JUDr. PhDr. O.C., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 17 Co 376/98-93, ze dne 15. 9. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 14. 10. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 15. 10. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 17 Co 376/98-93, ze dne 15. 9. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 6 C 26/94-80, ze dne 13. 3. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatele o určení vlastnictví k nemovitostem a o uložení povinnosti žalovaným strpět vklad vlastnického práva k nemovitostem. Uvedeným rozsudkem bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. VI Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále tímto rozhodnutím bylo porušeno ust. čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6 C 26/94, Obvodního soudu pro Prahu 7. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti, a to domu čp. 1493 se stavební parcelou č. 718 v k.ú. H., katastrální úřad P., a současně se domáhal rozhodnutí, že odpůrci jsou povinni strpět, aby u Katastrální úřadu P. bylo pro navrhovatele vloženo vlastnické právo k výše uvedené nemovitosti. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem, čj. 6 c 26/94-26, ze dne 19. 1. 1995, žalobu zamítl v plném rozsahu s tím, že předmětná nemovitost není ve vlastnictví navrhovatele, protože na základě darovacího prohlášení navrhovatele přešla do vlastnictví státu. Dále soud konstatoval, že pro určovací žalobu podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") není splněna podmínka naléhavého právního zájmu na straně navrhovatele pro takové určení.
K odvolání navrhovatele, který poukazoval na neúplnost řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho nesprávné skutkové a právní posouzení věci, rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který usnesením, čj. 25 Co 280/95-37, ze dne 12. 9. 1995, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně se nevypořádal s druhou částí návrhu, tj. povinnosti odpůrců strpět vklad vlastnického práva, a proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek nebyl přezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Současně uložil soudu I. stupně v tomto směru doplnit dokazování a vytvořit tak podmínky pro možnost rozhodnutí ve věci v plném rozsahu.
Obvodní soud pro Prahu 7 po dalším řízení rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 6 C 26/94-45, ze dne 2. 5. 1996, tak, že žalobu zamítl v plném rozsahu. V odůvodnění rozebral další provedené důkazy ve věci a uvedl, že setrval na svém původním právním názoru, tj. že se nelze domáhat nápravy stávajícího stavu určovací žalobou. Podle názoru soudu nemůže být na straně navrhovatele naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože zde již nehrozí ohrožení jeho práva, účelem má být náprava již existujícího a podle názoru navrhovatele nepochybně protiprávního stavu. Zamítnutí druhé části návrhu pak soud odůvodnil tím, že pokud nebyla ve věci řešena otázka vlastnictví, nelze ukládat odpůrčí straně nést povinnost, která bezprostředně s vyřešením prioritní otázky vlastnictví k nemovitosti souvisí a na ni navazuje.
K odvolání navrhovatele, který poukazoval v podstatě na stejné skutečnosti jako v prvním odvolání, rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, jenž usnesením, čj. 25 Co 453/96-59, ze dne 22. 11. 1996, opět napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku odvolacím soudem bylo nesplňování náležitostí návrhu na zahájení řízení a nesprávný procesní postup soudu I. stupně, který nevyzval navrhovatele k odstranění vad podání ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř. a nepoučil ho o možnosti zastavení řízení, pokud by vytčené vady nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením, čj. 6 C 26/94-68, ze dne 25. 6. 1997, vyzval navrhovatele k odstranění vad návrh v označených bodech s poučením o možnosti zastavení řízení ve věci. Po doplnění žaloby ze strany navrhovatele pokračoval soud I. stupně v řízení dalším dokazováním. Ve věci pak rozhodl rozsudkem, čj. 6 C 26/94-80, ze dne 13. 3. 1998, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v předmětné věci z výsledků řízení vyplynulo, že navrhovatel v roce 1958 převedl na základě darovacího prohlášení spornou nemovitost na Čs. stát a v řízení se navrhovateli nepodařilo prokázat, že by tento akt nebyl projevem navrhovatelovy svobodné vůle. Dále soud I. stupně uvedl, že kromě důkazů, které soud provedl a které nepodpořily tvrzení navrhovatele, navrhovatel nenabídl žádné další důkazy. Tvrzení navrhovatele tak nebylo podloženo žádným způsobem, a proto musel soud žalobu v obou částech jako nedůvodnou zamítnout.
K odvolání navrhovatele, který poukazoval především na nesprávné skutkové posouzení věci a následné nesprávné právní hodnocení, rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, jenž po dalším doplnění dokazování ve věci rozhodl rozsudkem, čj. 17 Co 376/98-93, ze dne 15. 9. 1998, tak, že rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. V odůvodnění pak odvolací soud rozebral skutková tvrzení tak, jak vyplynula z provedeného dokazování, a ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právními závěry soudu I. stupně. Konstatoval rovněž, že navrhovateli se ani dalšími důkazy nepodařilo prokázat, že by k převodu předmětné nemovitosti na stát došlo z iniciativy někoho mimo osobu navrhovatele, a to proti jeho vůli. V řízení se rovněž nepodařilo prokázat, že by byly dány okolnosti, zakládající neplatnost právního úkonu podle §33 případně 37 občanského zákoníku tehdy platného. Odvolací soud proto shodně se soudem I. stupně neshledal žádný důvod, pro nějž by měl být právní úkon, jímž byly nemovitosti převedeny na stát, neplatný.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 17 Co 376/98-93, ze dne 15. 9. 1998, podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo tímto rozsudkem porušeno jeho základní právo podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. VI Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále tímto rozhodnutím bylo porušeno ust. čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR. Porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil provedené důkazy, protože podle názoru navrhovatele z obsahu konstatovaných listinných důkazů jednoznačně vyplynulo, že svobodná vůle k takovému darování chyběla, a proto je sporný právní úkon neplatný. Navrhovatel znovu poukázal na, podle jeho názoru, klíčové listinné důkazy. Současně upozornil na to, že mu nemůže být dáváno k tíži, že s odstupem 40 let se nepodařilo dohledat některé listinné důkazy, a je proto třeba posuzovat tento případ v historických souvislostech s ohledem na tehdejší praxi státních orgánů komunistického režimu. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve svém vyjádření uvedl, že tvrzené rozpory s Ústavou ČR a Listinou jsou formulovány pouze obecně, není uvedeno, v čem takový rozpor navrhovatel spatřuje. Rozpory jsou spatřovány především v tom, že žalobci nebylo vyhověno. Pokud jde o jeho stanovisko ve věci samé, odkázal odvolací soud na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody navrhovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel dovolával ochrany svých ústavních práv, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí a konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s hodnocením důkazů, provedeným obecnými soudy, a nesouhlas s právními závěry, které soudy ze získaných skutkových zjištění vyvodily. I z ústavní stížnosti samotné je patrno, že navrhovatel nutí Ústavní soud do pozice dalšího odvolacího orgánu. Takovou pozici však Ústavní soud nemá, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a ochrana základních ústavně zaručených práv a svobod. Již poměrně ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatoval, že mu nepřísluší přehodnocovat důkazy, které byly provedeny a hodnoceny obecnými soudy. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze v případě, že v postupu obecných soudů by shledal porušení základní ustanovení o.s.ř., které upravují provádění dokazování. Pokud však, a v předmětné věci tomu tak bylo, obecné soudy postupovaly při provádění důkazů a zejména při jejich hodnocení v souladu s §132 a násl o.s.ř., musí Ústavní soud respektovat právo obecných soudů hodnotit důkazy svým uvážením. Ústavní soud dospěl při posuzování této části ústavní stížnosti k závěru, že základní právo navrhovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a obdobných článcích Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebylo napadeným rozsudkem porušeno.
Pokud se jedná o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, i zde existuje poměrně konstantní judikatura Ústavního soudu. Ve své základní podstatě Listina poskytuje ochranu vlastnickému právu existujícímu proti zásahům, které by ho ohrožovaly. Listina neposkytuje ani nemůže poskytovat ochranu vlastnickému právu pouze tvrzenému za situace, kdy probíhá spor o určení tohoto vlastnického práva. Pokud ve sporném stádiu byla poskytnuta ochrana jen jedné straně, jednalo by se o porušení rovnosti účastníků, což je situace jednoznačně protiústavní. Navíc skutečnost, že navrhovatel nebyl ve věci úspěšný, nelze samu o sobě považovat za porušení ústavnosti a porušení jeho základních ústavních práv. Ústavní soud při posuzování i této části ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v předmětné věci nedošlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu