ECLI:CZ:US:1999:3.US.438.98
sp. zn. III. ÚS 438/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B.G., zastoupeného JUDr. M.N., proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 1998, sp. zn. 12 Co 859/97, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. listopadu 1996, sp. zn. 30 C 372/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou v intencích zákonem stanovených podmínek [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1, 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], domáhá se stěžovatel zrušení rozsudků Krajského soudu v Plzni ze dne
29. června 1998 (12 Co 859/97) a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. listopadu 1996
(30 C 372/95) s odůvodněním, že "tyto rozsudky porušují jeho ústavní práva podle čl. 95 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti (pro úplnost je třeba konstatovat, že jen velmi kuse zpracované a postrádající z hlediska ústavněprávních aspektů jakékoliv odůvodnění) spočívá v pouhé polemice stěžovatele se závěry obecného soudu a v jeho nesouhlasu s výsledným rozhodnutím, které bylo pro něj ve svém důsledku neúspěchem v řízení.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud obecné soudy respektují zásady spravedlivého procesu tak, jak tyto byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat.
Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecné soudy vůbec nehodnotily provedené důkazy, resp. navržené důkazy, pak tato tvrzení jsou v rozporu s obsahem odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Plzni (označeného shora) a Okresního soudu
Plzeň-město (označeného shora). V těchto rozsudcích se oba soudy řádně vypořádaly se všemi důkazy, které byly provedeny a v odůvodnění uvedly, které skutečnosti měly za prokázány, o které důkazy opřely skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily . Pokud stěžovatel s takovýmito závěry obecných soudů nesouhlasí, pak nezbývá, než takovéto jeho tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných a stejně tak k povaze zásad spravedlivého procesu (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994 - čl. 81 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost jejího neopodstatnění plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelových tvrzení, a proto bylo o ni rozhodnuto, jak ve výroku z tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. září 1999