ECLI:CZ:US:1999:3.US.447.98
sp. zn. III. ÚS 447/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. 3. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.H., zastoupeného JUDr. B.Z., proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 2 T 115/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. srpna 1998, vydané ve věci 2 T 115/98 označeného soudu, a tvrdil, že tímto rozhodnutím, proti němuž zákon nepřipouští opravný prostředek, označený soud jako orgán veřejné moci porušil jeho "práva vyplývající z ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy České republiky", totiž - v podstatě - právo na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z obžaloby Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově ze dne 26. června 1998, z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. srpna 1998 a ze sdělení obecného soudu (č. l. 9 a násl.) je patrno, že stěžovatel se jako poškozený připojil k trestnímu řízení proti obžalovanému L.J., který - podle obžaloby - jako ředitel D., mu měl (skutkem v obžalobě popsaným) způsobit škodu převyšující výši 200.000,- Kč; inkriminovaný trestný čin [§257 odst. 1, 2 písm. c) tr. z.] spočívá v tom, že obžalovaný jako vedoucí pracovník dal svým podřízeným příkaz, aby před vydáním (restituovaného) objektu poškozenému provedli demontáž různých zařízení či vybavení objektu (elektroinstalace, vzduchotechnika, obložení stěn apod.), což bylo ke škodě stěžovatele také provedeno.
Po zahájení hlavního líčení před obecným soudem I. stupně dne 26. srpna 1998 vyhlásil samosoudce usnesení, jímž stěžovatelem uplatněný nárok na úhradu škody vůči obžalovanému s odkazem na ustanovení §206 odst. 3 tr. ř. (per analog) odmítl a v tomto smyslu a rozsahu jej jako poškozeného k trestnímu řízení nepřipustil, když jinak jej z příslušných procesních oprávnění nevyloučil (viz intervenci zástupkyně poškozeného v hlavním líčení); důvod tohoto postupu spatřoval obecný soud (č. l. 10) ve skutečnosti, že obžalovaný, jemuž je způsobení škody poškozenému přičítáno, dotčené příkazy podřízeným pracovníkům udělil jako ředitel družstva, tedy jako jeho zaměstnanec, v důsledku čehož otázky spojené s náhradou škody podléhají režimu zákoníku práce (§172 odst. 1 zák. práce).
Podle zprávy obecného soudu (č. l. 11) poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnil u téhož soudu samostatnou občanskoprávní žalobou dne 10. července 1998 (sp. zn.
4 C 382/98), takže pro jeho návrh na přiznání náhrady škody v trestním řízení vznesený
u hlavního líčení dne 26. srpna 1998 platí procesní překážka litispedence.
Za této situace výtky stěžovatele, že obecný soud I. stupně (v trestním řízení) mu "svým rozhodnutím znemožnil uplatňovat v řízení nárok na náhradu škody", nemají již z procesních důvodů opodstatnění, stejně jako z nich nelze odvodit porušení ústavně zaručených základních práv, na něž se stěžovatel odvolává; proto byla jeho ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, zejména jestliže účelem trestního řízení je především náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§1 odst. 1 al. 1 tr. ř.), což ovšem otázky spojené s adhezním řízením z prvořadé pozornosti trestního řízení vylučuje a posouvá je do pozice alternativní, v níž povinnost k náhradě škody musí vyplynout z výsledků dokazování okolností rozhodných pro úvahu nad inkriminovaným jednáním jako trestného činu (§229 tr. ř.); zjevnost zmíněné neopodstatněnosti je pak dána povahou důvodů, jak vpředu byly vyloženy.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevila potřeba vyzývat stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci zástupce (§31 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. března 1999