ECLI:CZ:US:1999:3.US.478.98
sp. zn. III. ÚS 478/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J.H., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 1998, čj. 15 Ca 177/98-14, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 16. 11. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti napadal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 1998, čj. 15 Ca 177/98-14, s tvrzením že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 177/98 a spis O.Ú., pozemkového úřadu, čj. PÚ 202/98/Si/225 a z nich zjistil, že dne 25. března 1998 rozhodl O.Ú., pozemkový úřad, pod čj. PÚ 202/98/Si/225, že navrhovatel není vlastníkem nemovitostí uvedených v rozhodnutí. V odůvodnění pozemkový úřad uvedl, že navrhovatel je sice oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb., uvedené nemovitosti mu však není možno vydat podle §11 odst. 1 písmena a), c) a d) citovaného zákona. Za tyto pozemky mu budou vydány pozemky jiné, popř. bude vyplacena finanční náhrada.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel u Krajského soudu v Ústí nad Labem správní žalobou, neboť podle jeho názoru nebrání stavba vodní nádrže zemědělskému využití požadovaných pozemků a stavební parcely č. 33/1 a 33/2, které jsou v současnosti zastavěny přístupovou komunikací a parkovištěm, byly stavebními parcelami již před zmíněným zastavěním. Ve výroku, ani v odůvodnění nebyly podle navrhovatele uvedeny právně významné skutečnosti, ze kterých by bylo možno učinit závěr o nevydání pozemků.
Krajský soud pak po jednání dne 1. září 1998, pod čj. 15 Ca 177/98-14, rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že přezkoumával zákonnost napadeného rozhodnutí pouze z hledisek důvodů v něm označených, tj. pouze z hlediska vydatelnosti pozemků. Především nemůže obstát námitka navrhovatele, zdůvodňující existenci parcel 33/1 a 33/2 jako parcel stavebních již v době před jejich zastavěním přístupovou komunikací, když podstatné z hlediska toho, zda mají být vydány, je zjištění (navrhovatelem nezpochybněné v opravném prostředku), že obě tyto parcely byly po jejich převzetí čs. státem z hlediska ust. §11 odst. 1 písmeno c) zákona o půdě zastavěny, a že jde tedy o překážku bránící jejich vydání. Je sice pravdou, že správní orgán se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal řádně se všemi okolnostmi, zejména v odůvodnění části rozhodnutí vztahujícího se k parcelám, jež jsou předmětem sporu, krajský soud však byl toho názoru, že tato vada nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, když z obsahu listinných důkazů, ve spise správního orgánu založených, lze spolehlivě zjistit, že vydání pozemků brání správním orgánem citované překážky.
Rozhodnutím ONV ze dne 18. 4. 1993, čj. OVÚP 3044/82/83/Wa/Hb, které nabylo právní moci dne 23. 9. 1983, bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby - zřízení zahrádkářské osady, komunikace, oplocení a 29 zahrádkářských chat, též i na předmětných parcelách. Rozhodnutím téhož orgánu ze dne 7. 5. 1984, sp.zn. Vod/235/84/Ing.Ci/čj.689, které nabylo právní moci dne 4. 6. 1984 a z následného kolaudačního rozhodnutí téhož orgánu z 21. 10. 1985, sp.zn. Vod/235/85/Tk/A-2019/1383, které nabylo právní moci dne 6. 11. 1985, soud zjistil, že stavba "Vodní nádrž S." byla zbudována včetně hydroforové stanice jako "vodohospodářské dílo". Jedná se o vybetonovanou nádrž se zpevněným dnem a břehy, převážně se nacházející pod zemským povrchem, o výměře 25x48 metrů a byla vybudována jako protipožární nádrž, která je v letních měsících využívána též k rekreačním účelům. Z toho soud dovodil, že z hlediska ust. §11 odst. 1 písmeno c) zákona o půdě pozemky, na nichž se tyto stavby nacházejí, byly po jejich přechodu na čs. stát zastavěny stavbami, které brání jejich zemědělskému nebo lesnímu využití. Z výměry zastavěné plochy (1.200m2) nelze rovněž podle platných předpisů učinit závěr, že by se jednalo o stavbu jednoduchou, kdy by pozemky pod ní se nacházející bylo možné vydat bez ohledu na to, zda stavby brání či nikoliv jejich zemědělskému využití. Ani navrhovatel v opravném prostředku blíže neuvedl, jak by šlo předmětné pozemky zemědělsky využívat.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítá, že správním orgánem nebyl zjištěn přesně skutečný stav věci a soud se nezabýval skutečností, kdy byla stavba komunikace a parkoviště skutečně provedena, což navrhovatel ve svém odvolání namítal. Podle navrhovatele byl projekt pro výstavbu komunikace z června 1996. Pozemek č. 33/2 byl zastavěn již dříve přístupovou komunikací k domu čp. 3. Dále navrhovatel namítal, že mu nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním. Správní orgán měl svým jednáním porušit §33 odst. 1 a 2, §46 správního řádu. Krajský soud měl proto, podle navrhovatele, napadené správní rozhodnutí zrušit a věc vrátit pozemkovému úřadu k novému projednání. Tím, že tak neučinil, měl porušit navrhovatelova základní práva, daná mu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 9. 12. 1998 uvedl, že se v souladu se základními principy správního soudnictví v řízení zabýval pouze navrhovatelem uplatněným důvodem, uvedeným v opravném prostředku proti napadenému správnímu rozhodnutí, posuzoval tedy jen to, zda pozemkový úřad pochybil, jestliže nevydal uvedené parcely č. 33/1 a 33/2. Občanský soudní řád nemá ustanovení, z něhož by bylo možno soudit na to, že soud z úřední povinnosti hodnotí napadené správní rozhodnutí z hlediska všech zákonných ustanovení přicházejících v úvahu a že by bylo nerozhodné, jaké okolnosti navrhovatel uvedl ve svém opravném prostředku. V opravném prostředku spatřoval navrhovatel nezákonnost pouze s poukazem na to, že tyto parcely byly stavebními parcelami již v době před jejich zastavěním přístupovou komunikací. Podle krajského soudu nemůže obstát námitka, že předmětné parcely byly stavebními parcelami již v době před jejich zastavěním, ale je naopak rozhodující, že tyto parcely byly po jejich přechodu do vlastnictví státu skutečně zastavěny. Stejně tak není rozhodující, zda stavby byly postaveny legálně, rozhodující je faktický stav. Krajský soud nezpochybnil existenci restitučního titulu, tedy právo na zmírnění křivdy, jíž se dopustil stát vůči navrhovateli. Dospěl však k závěru, že tuto křivdu nelze napravit obnovením vlastnictví k předmětným parcelám, neboť tomu brání zákonná překážka.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatel ve stížnosti namítal, že krajský soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces dané mu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V této souvislosti nezbývá, než konstatovat, že z obsahu spisového materiálu věci se týkajícího, je zřejmé, že soud ve věci jednal veřejně a v přiměřené lhůtě také rozhodl. Navrhovateli byla dána možnost se vyjádřit ke všem důkazům, nebylo mu bráněno, aby nahlížel do spisu a je jeho věcí, že této možnosti nevyužil.
Podstata navrhovatelových námitek je v tom, že podle něj předmětné parcely č. 33/1 a 33/2 byly stavebními parcelami již před jejich zastavěním pozemní komunikací a parkovištěm. Krajský soud v rozsudku správně dovodil, že není rozhodující, zda v daném případě parcely byly klasifikovány jako stavební, ale to, zda byly skutečně zastavěny. Je třeba konstatovat, že námitky, které uvedl navrhovatel v ústavní stížnosti o tom, že pozemky byly zastavěny již dříve a že projekt pro výstavbu komunikace je z června 1996, neuplatnil v řízení před správním orgánem, ani v řízení před krajským soudem; sám v ústavní stížnosti uvedl, že určité důkazy získal až 11. září 1998. Krajský soud však rozhodl rozsudkem již 1. září 1998, tedy před tímto datem a nemohl k nim tedy přihlédnout. Taková skutečnost však nemůže být posuzována jako porušení navrhovatelových základních práv, neboť k důkazům, které nebyly předloženy (ani navrhovány) ve správním řízení ani v řízení před soudem, nemohly tyto orgány přihlédnout a nelze jim to vyčítat. Řízení před pozemkovým úřadem i před soudem není vedeno zásadou inkviziční, soud není povinen sám vyhledávat důkazy, důkazní povinnost ležela na navrhovateli a bylo jeho věcí, že svá tvrzení nepochybně neprokázal. Řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Ustanovení §249 odst. 1 o.s.ř. ukládá žalobci povinnost označit rozsah napadení správního rozhodnutí. Žalobce se proto musí již v žalobě soustředit na právní výtky proti napadenému rozhodnutí. Rozsah napadení správního rozhodnutí a uvedení důvodů pak znamená povinnost nejen tvrdit, že správní rozhodnutí či jeho část odporuje konkrétnímu zákonu, ale také toto tvrzení odůvodnit. Soud je pak omezen ve svém rozhodování takto vymezeným rámcem, je vázán rozsahem tvrzených nezákonností a nemůže napadené rozhodnutí přezkoumávat nad rámec stanovený žalobou. Soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti napadeného správního aktu. Krajský soud tedy nepochybil, když se v rámci přezkoumávání správního rozhodnutí soustředil pouze na tu část rozhodnutí, která byla navrhovatelem v žalobě napadena. Krajský soud nezpochybnil právo navrhovatele vlastnit majetek, nezpochybnil ani existenci restitučního titulu, tedy právo navrhovatele na zmírnění křivdy, jíž se vůči němu dopustil stát. Rozhodnutím tohoto soudu tedy nebyla porušena navrhovatelova základní práva daná mu čl. 11 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu