ECLI:CZ:US:1999:3.US.487.98
sp. zn. III. ÚS 487/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti MUDr. A.L. a ing. V.L., oba zastoupeni JUDr. M.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1668/97-161, ze dne 12. 8. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 29 Co 460/96-137, ze dne 3. 9. 1996 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 10 C 170/93-98, ze dne 12. 10. 1995, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali prostřednictvím postfaxu dne 20. 11. 1998 ústavní stížnost, kterou doplnili podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 11. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1668/97-161, ze dne 12. 8. 1998, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 29 Co 460/96-137, ze dne 3. 9. 1996, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 10 C 170/93-98, ze dne 12. 10. 1995, o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Podle názoru navrhovatelů všemi napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy ČR a byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10 C 170/93, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že původně navrhovatelka MUDr. A.L., sama, později spolu s druhým navrhovatelem ing. V.L., který přistoupil do řízení na straně navrhovatelky usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 10 C 170/93-57, ze dne 24. 11. 1994, podala žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 13. 4. 1992 mezi původní navrhovatelkou a tehdy žalovanou vlastnicí domu z důvodu omylu původní navrhovatelky. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem, čj. 10 C 170/93-98, ze dne 12. 10. 1995, žalobu zamítl. K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem, čj. 29 Co 460/96-137, ze dne 3. 9. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud I. stupně a konstatoval, že předmětná nájemní smlouva je v části týkající se doby nájmu určitá a srozumitelná a není dán důvod její neplatnosti podle §49a občanského zákoníku z důvodu omylu původní navrhovatelky.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost odůvodnili ustanovením §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") s tím, že dovolání podávají z důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Soudu I. stupně vytýkali, že jim neumožnil realizaci jejich procesních práv, protože neprovedl důkaz výslechem svědků, které navrhovali a jejichž výslech byl nezbytný k řádnému zjištění skutkového stavu věci. Dále namítali, že se nemohli vyjádřit k prováděným důkazům, neboť přestože byli řádně a včas omluveni, soud jednal v jejich nepřítomnosti a provedl výslech svědků navržených žalovanými. Tímto postupem bylo podle názoru dovolatelů porušeno jejich právo vyplývající z ust. §123 o.s.ř. a zásada rovnosti účastníků zakotvená v §18 o.s.ř. a tím jim byla před soudy obou stupňů "částečně" odňata možnost jednat před soudem.
Nejvyšší soud ČR usnesením, čj. 2 Cdon 1668/97-161, ze dne 12. 8. 1998, dovolání navrhovatelů odmítl s odůvodněním, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že podané dovolání směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a soudem I stupně nebyl vydán v předchozím řízení rozsudek, který by byl zrušen, a proto z hlediska §238 o.s.ř. není přípustné. Přípustnost dovolání nebyla založena ani podle §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., protože odvolací soud nevyslovil, že dovolání je přípustné pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní, a návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl v řízení učiněn. Dále dovolací soud přezkoumával přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí. Z předloženého spisu i z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že tento soud se podrobně zabýval zkoumáním, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Z provedeného rozboru Nejvyšší soud ČR dovodil, že navrhovatelům nebyla odňata možnost jednat před soudem nesprávným postupem soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR i rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podali navrhovatelé ústavní stížnost s tím, že postupem soudů v jejich věci došlo k porušení jejich práv a svobod zakotvených v čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy ČR a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Soudu I. stupně navrhovatelé vytýkali to, že jim neumožnil realizaci jejich procesních práv, neboť jednal v jejich nepřítomnosti, přesto, že byli řádně a včas omluveni, a neumožnil jim tak vyjádřit se k prováděným důkazům. Nesouhlasili proto s názorem Nejvyššího soudu ČR, že postup Obvodního soudu pro Prahu 2 v dané věci nebyl v rozporu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Navrhovatelé žádali, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna napadená rozhodnutí.
Podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v původním znění, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V předmětné věci bylo rozhodováno rozsudkem soudu I. stupně, potvrzujícím rozsudkem soudu odvolacího a dovolání bylo odmítnuto, protože směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. V předmětné věci proto posledním opravným prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 29 Co 460/96-137, ze dne 3. 9. 1996, doručeným navrhovatelům dne 16. 10. 1996. Tímto dnem počala běžet 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Navrhovatelé však podali ústavní stížnost až 20. 11. 1998, tedy po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. Ústavní soud se proto nemohl zabývat ústavní stížností směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, protože tato ústavní stížnost byla podána opožděně.
Ústavní stížností bylo napadeno i usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým tento soud posuzoval existenci vad, které by vyvolávaly přípustnost dovolání. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR byla podána včas. Při přezkoumání této ústavní stížnosti však Ústavní soud mohl posuzovat pouze postup Nejvyššího soudu z hlediska o.s.ř. ve vazbě na namítané porušení základního práva chráněného ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z tohoto pohledu však postupem Nejvyššího soudu nemohlo být porušeno základní právo navrhovatelů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a nemohla být ani porušena ustanovení čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy ČR. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ČR je z pohledu základních práv, jejichž ochrany se navrhovatelé dovolávali, zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1668/97-161, ze dne 12. 8. 1998, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho zjevnou neopodstatněnost a návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 29 Co 460/96-137, ze dne 3. 9. 1996, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 10 C 170/93-98, ze dne 12. 10. 1995, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona z toho důvodu, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu