ECLI:CZ:US:1999:3.US.488.98
sp. zn. III. ÚS 488/98
Usnesení
III. ÚS 488/98
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 11. března 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M., zastoupeného JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 38 Ca 173/97-21, ze dne 15. září 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 20. listopadu 1998, se stěžovatel domáhal přezkoumání a zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 38 Ca 173/97-21, ze dne 15. září 1998, jakož i rozhodnutí R., č. j. Ro/53/97-13.5.1997/872. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. V odůvodnění stížnosti uvedl, že v označených rozhodnutích spatřuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jestliže v řízení a rozhodnutí o odnětí licence k rozhlasovému vysílání R., jako příslušný správní orgán, nerozhodla dne 4. února 1997 také o důvodech odnětí licence, a nelze tedy zjistit, pro jaké údajné závažné porušování podmínek licence nebo jiných povinností o odnětí rozhodla. Vyslovil přesvědčení, že pokud zákon svěřuje rozhodování ve správním řízení kolektivnímu orgánu, je v jeho působnosti rozhodovat o celém obsahu rozhodnutí, tzn. o výroku, odůvodnění a poučení o opravném prostředku a musí být projevem kolektivní vůle kolektivního správního orgánu, která se projeví při hlasování. Vzhledem k tomu, že projevem kolektivního orgánu - Rady bylo pouze odejmout licenci k rozhlasovému vysílání, aniž by tento orgán rozhodl o obsahu správního rozhodnutí, a tedy neprojevil z jakých důvodů se má licence odejmout, jaké úvahy jej k tomu vedly, považuje rozhodnutí správního orgánu a také soudu, který je potvrdil, za rozhodnutí, která jsou nejen v rozporu se zákonem o Radě ČR a správním řádem, ale i v rozporu s čl. 79 odst. 1, čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i s čl. 26 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a) a §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 173/97, který si Ústavní soud vyžádal, nebyl shledán zásah do práv navrhovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává. Městský soud v Praze se v rozsudku ze dne 15. září 1998 vypořádal se všemi odvolacími námitkami navrhovatele, odůvodnění rozhodnutí, z něhož je zřejmá i správná aplikace právních předpisů (zákonů č. 468/1991 Sb., č. 103/1993 Sb. a 71/1967 Sb.), je přiléhavé a vyčerpávající. Proto Ústavní soud shledal návrh stěžovatele zjevně neopodstatněným.
S ohledem na výše uvedené byl návrh, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Pro odmítnutí ústavní stížnosti nebyl dán důvod pro vyslovení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda III. senátu Ústavního soudu