ECLI:CZ:US:1999:3.US.510.98
sp. zn. III. ÚS 510/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.C., zastoupeného JUDr. T.C., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 3 To 380/98, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 T 301/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 1998 (3 To 380/98), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. ledna 1998 (2 T 301/96) a domáhal se jejich zrušení s odůvodněním, že těmito rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na pravomocné uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody požádal pak stěžovatel o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů a v tvrzení, že v důsledku nečinnosti ustanoveného obhájce došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na obhajobu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na obhajobu tím, že soudem ustanovený obhájce (§39 tr. ř.) mu obhajobu neposkytl, tak v této námitce nelze spatřovat zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, neboť nikoliv v důsledku jednání orgánu veřejné moci nebyla, zřejmě, dána stěžovateli možnost v rámci trestního řízení využít plně služeb ustanoveného obhájce a uplatnit jeho prostřednictvím své právo na obhajobu.
Ústavní soud již dříve ve své ustálené judikatuře rovněž vyložil, jak je nutno chápat ústavní institut práva na obhajobu a jde-li o řízení, v němž obviněný (obžalovaný) ex lege obhájce mít musí, je obecný soud oprávněn (povinen) výhradně při nevyužití práva na volbu obhájce dle vlastního výběru obviněnému (obžalovanému) obhájce ustanovit (§38 odst. 1,
§39 tr. ř.), a poté obecný soud není již oprávněn nijakým způsobem na výkon přikázané obhajoby jakkoli dozírat (§41 odst. 1, 2, 6 tr. ř.) (k tomu srov. např. III. ÚS 83/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 87, Praha, 1997). Výkon obhajoby obhájcem, který byl soudem k tomuto určen, je plně podřízen podmínkám zákona a etickým pravidlům výkonu povolání, dle nichž určený obhájce je povinen zajistit řádný výkon obhajoby. Neplní-li ustanovený obhájce své povinnosti řádně, odpovídá nikoliv soudu, jako orgánu veřejné moci, ale osobě, jíž má obhajobu poskytnout, tedy obviněnému, případně orgánu, jemuž je kárně podroben (§32 zák. č. 85/1996 Sb.), a proto poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnost (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou ČAK.
Jestliže stěžovatel nebyl spokojen s poskytovanou obhajobou ustanoveným obhájcem, měl možnost na tuto okolnost upozornit jednak obecný soud, jednak příslušný orgán ČAK, a případně požádat o ustanovení jiného obhájce nebo sám si obhájce zvolit. Faktické neposkytnutí právní pomoci obviněnému, zaviněné toliko výhradně nečinností zvoleného nebo ustanovené obhájce, proto nelze chápat jako porušení ústavně zaručeného základního práva a svobody dle čl. 40 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho námitky stěžovatele vznesené v ústavní stížnosti nelze považovat za takové, které by splňovaly podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů; porušení pravidel spravedlivého procesu, jak tyto byly několikrát Ústavním soudem rovněž vyloženy (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), nebylo proto shledáno.
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebyly dány ani podmínky pro rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí obecných soudů a nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak je z výroku tohoto usnesení patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. září 1999