ECLI:CZ:US:1999:3.US.513.98
sp. zn. III. ÚS 513/98
Usnesení
III. ÚS 513/98
Ústavní soud rozhodl dne 27. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O.K., zastoupeného JUDr. M.V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 1998, sp. zn. 44 Ca 124/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou (po odstranění formální vady) v intencích zákonem stanovených podmínek [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1, 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 1998 (sp. zn. 44 Ca 124/98), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., ze dne 18. února 1998 (OPÚ/11127/96/98-TR), jímž nebyla schválena dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi stěžovatelem a J., s. p.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata předložené ústavní stížnosti (pro úplnost je třeba konstatovat, že jen velmi kuse zpracované a postrádající z hlediska ústavně právních aspektů jakékoliv důvody) spočívá v pouhé právní polemice stěžovatele se závěry obecného soudu a v jeho nesouhlasu s výsledným rozhodnutím, které bylo pro něj ve svém důsledku neúspěchem v řízení.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci". Pokud obecný soud respektuje zásady spravedlivého procesu tak, jak tyto byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze to, že obecným soudem mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatele a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných, a stejně tak k povaze ochrany vlastnického práva (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) (čl. 81 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost jejího neopodstatnění plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelových tvrzení, a proto bylo o ní rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. května 1999