ECLI:CZ:US:1999:3.US.535.98
sp. zn. III. ÚS 535/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelky Dipl. ing. O.B., zastoupené JUDr. R.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 1998, čj. 25 Cdo 1308/98-121, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1998, čj. 22 Co 75/98-109 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 1997, č.j. 21 C 187/93-81, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 20. 12. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 12. 1998. Ve stížnosti brojila proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 1998, č.j. 25 Cdo 1308/98-121 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1998, čj. 22 Co 75/98-121, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 1997, čj. 21 C 187/93-81, s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 21 C 187/93 a z něj zjistil, že navrhovatelka v roce 1991 uplatnila na Ministerstvu zdravotnictví nárok na náhradu škody, která jí měla vniknout tím, že jí v roce 1984, kdy onemocněla na území ČR virózou, byly aplikovány zdravotnickým zařízením v P. špatné léky, což jí trvale poškodilo zdraví. V následujících letech 1985-87 Ministerstvo zdravotnictví údajně vydalo zákaz ji ošetřit, povolilo pouze pomoc akutního charakteru. Navrhovatelka proto požadovala náhradu škody ve výši 639.093,- Kč a ušlý výdělek ve výši 331.952 Lstg. Ministerstvo ji však s nárokem odkázalo na SAZZ, jako právního nástupce bývalého OÚNZ. Navrhovatelka se proto obrátila se svým nárokem na uvedené Sdružení, které však její nároky v roce 1993 rovněž odmítlo. Navrhovatelka proto podala dne 10. 11. 1993 žalobu proti ČR - Ministerstvu zdravotnictví a proti Sdružení "o náhradu škody a satisfakci utrpěných újem", v níž žádala, aby soud určil odpovědný subjekt a přiznal jí náhradu škody v uvedené výši. Náhradu škody přitom hodlala zvyšovat v závislosti na době, která uplyne do rozhodnutí soudu.
Obvodní soud pro Prahu 2 nejprve usnesením ze dne 28. 4. 1994, čj. 21 C 187/93-22, vyslovil svou nepříslušnost a postoupil spis Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání, v němž uvedla, že postoupením věci jinému soudu se věc nežádoucím způsobem zkomplikuje, neboť u soudu I. stupně probíhá, pod sp.zn. 21 C 188/93, další řízení, které s tímto řízením souvisí a obě věci by měly být projednávány spolu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 1995, čj. 14 Co 58/95-26, usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odůvodnil to tím, že v dané věci bylo místně příslušných několik soudů. V takovém případě je rozhodující, u kterého z nich byla žaloba uplatněna. Volba mezi několika místně příslušnými soudy náleží výlučně žalobkyni a ta volbu provedla podáním žaloby.
Dne 21. 8. 1995 Obvodní soud pro Prahu 2 nejprve usnesením, čj. 21 C 187/93-29, vyloučil žalobu proti Sdružení k samostatnému projednání. Odůvodnil to tím, že navrhovatelka podala žalobu, kterou se proti Ministerstvu zdravotnictví ČR domáhá náhrady škody z důvodů nesprávného úředního rozhodnutí spočívající v tom, že v letech 1985-87 vydal ředitel pro léčebně preventivní péči zákaz ji ošetřit, kdežto proti žalovanému Sdružení se domáhá náhrady škody proto, že jí aplikoval nesprávné léky. Navrhovatelka proti tomuto rozhodnutí protestovala, požadovala obě věci projednat společně a namítla podjatost samosoudkyně Mgr. V.V. Městský soud v Praze dne 6. listopadu 1995 usnesením, čj. 14 Nc 861/95, rozhodl, že soudkyně Mgr. V.V. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci.
Navrhovatelka opakovaně trvala na tom, že odpovědným subjektem musí být Český stát - Ministerstvo zdravotnictví. Zároveň požadovala jmenování soudního znalce z oboru lékařství, který by posoudil požadovanou náhradu škody. Obvodní soud dne 30. 10. 1997 vydal rozsudek, čj. 21 C 187/93-81, kterým žalobu proti České republice - Ministerstvu zdravotnictví zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka, která má do dnešního dne dvojí státní občanství (ČR a VB) se zdržuje v ČR od roku 1984 a tvrdí, že je od února tohoto roku akutně nemocná, upoutána na lůžko, nemá doposud vyřízen trvalý pobyt v P., je hlášena pouze k přechodnému pobytu a z toho důvodu jí nebyl vydán občanský průkaz. Prokazuje se tedy pouze českým a britským cestovním pasem. Z tohoto důvodu dochází k různým administrativním neshodám, které v roce 1986 vyústily v dopis Ministerstva zdravotnictví, kterým ji upozornilo na obsah mezistátní dohody mezi ČR a VB ohledně poskytování zdravotní péče státním příslušníkům B. Tímto dopisem nemohla navrhovatelce vzniknout žádná škoda, neboť jí byla fakticky nadále poskytována zdravotní péče ve stejném rozsahu, jako jiným občanům tehdejší ČR - bezplatně v ambulantních zařízeních příslušných podle místa bydliště a to podle názoru soudu v podstatně větším rozsahu, než běžným občanům. Rozsudek byl navrhovatelce doručen 29. 12. 1997.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka dne 22. 1. 1998 odvolání, v němž opakovala argumenty uvedené v původní žalobě. Náhrady škod byly podle ní vyčísleny ke dni 14. 8. 1996 a měly se dále zvyšovat, pokud nebudou řádně vypořádány.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 1998 odvolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle ust. §204 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") se odvolání podává do 15 dnů od doručení rozhodnutí soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Rozsudek byl navrhovatelce doručen 29. 12. 1997, a to náhradním doručením podle §47 odst. 2 o.s.ř. (písemnost si vyzvedla až 7. 1. 1998). Z doručenky založené ve spise soud zjistil, že navrhovatelka, která se v místě bydliště zdržovala, nebyla dne 22. 12. 1997 zastižena, byla vyrozuměna o tom, že jí následujícího dne přijde doručovatel písemnost znovu doručit. Protože i tento pokus o doručení byl bezvýsledný, byla písemnost dne 23. 12. 1997 uložena u pošty. Počínaje následujícím dnem, začala běžet třídenní lhůta, jejíž konec připadl na svátek, tj. na 26. prosince 1997. Posledním dnem lhůty proto byl den 29. prosinec 1997 s tím, že tento den se považuje za den, kdy byl rozsudek navrhovatelce doručen. Od 30. 12. 1997 začala běžet 15 denní lhůta k podání odvolání, která uplynula dne 13. ledna 1998. Navrhovatelka podala své odvolání až 22. ledna, tedy po lhůtě stanovené zákonem.
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka dovolání. V něm namítala, že byla v době od konce prosince do poloviny ledna ve stavu nemocných, což ovlivnilo převzetí rozhodnutí soudu I. stupně i vypracování odvolání. Navrhovatelka vycházela z toho, že její špatný zdravotní stav je soudu znám a že jej soud vezme na vědomí. Navrhovatelka měla za to, že tyto skutečnosti jsou omluvitelným důvodem k prominutí zmeškání lhůty.
Nejvyšší soud ČR dne 17. září 1998 usnesením, čj. 25 Cdo 1308/98-121, dovolání zamítl. V odůvodnění usnesení uvedl, že žalobkyně nezpochybňuje závěr soudu o opožděném podání odvolání, pouze má za to, že její zdravotní stav je důvodem k prominutí zmeškání lhůty k odvolání. Podle §58 odst. 1 o.s.ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu který mu přísluší. Návrh je třeba podat do 15 dnů po odpadnutí překážky a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Vzhledem k tomu, že o návrhu na prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud I. stupně a to na návrh účastníka nebo jeho právního zástupce, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost jeho rozhodnutí, neboť žádost o prominutí zmeškání lhůty nebyla vůbec podána.
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka včas ústavní stížnost, v níž uvádí, že se nedomnívá, že by Nejvyšší soud a Městský soud pochybily, pokud jde o posouzení podání jejího opožděného odvolání, ale domnívá se, že případné pochybnosti lze spatřovat v tom, že se dostatečně nezabývaly dalšími okolnostmi celého případu. Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhovatelka spatřuje porušení svých základních práv především v rozhodování soudu I. stupně, čímž bylo porušeno její právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Navrhovatelka nebyla řádně soudem poučena o svých právech a povinnostech a proto se nemohla domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Tím, že v rozhodnutích odvolacího ani dovolacího soudu nebylo přihlédnuto k širším okolnostem celého případu, byla porušena její práva daná čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelka vytýká obecným soudům, že se v dostatečné míře nezabývaly tzv. "širšími okolnostmi" celého případu (které nijak blíže v návrhu nespecifikuje) a že ryze formálně aplikovaly určitá ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Tím mělo dojít k porušení jejích základních práv. K tomu je Ústavní soud nucen konstatovat, že čl. 36 odst. 1 Listiny upravuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, tedy právo na tzv. spravedlivý proces. V souzeném případě, jak Ústavní soud zjistil, nikdo navrhovatelce nebránil, aby se s návrhem obrátila na soud, soudy se jejím návrhem zabývaly a po řádném jednání vydaly rozhodnutí. Soud provedl potřebné dokazování a na jeho základě vydal rozhodnutí. Navrhovatelce bylo umožněno, aby proti tomuto rozhodnutí podala odvolání. Tento opravný prostředek je však možno podat jen v zákonem stanovené lhůtě a soud je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro jeho projednání. Prominutí uvedené lhůty je možné opět jen za podmínek stanovených zákonem a to z důvodů zachování právní jistoty stran, která spočívá v tom, že určité úkony je možné provést jen ve stanovené lhůtě. Navrhovatelka tyto podmínky nesplnila a ani to nenamítala, nýbrž argumentovala pouze věcnou stránkou případu. Soudu proto nezbylo, než opožděně podané odvolání odmítnout. Věcné námitky, které navrhovatelka uvedla, nemohl Městský soud vzít v úvahu, protože nebyl oprávněn se odvoláním meritorně zabývat pro jeho opožděné podání. Stejně tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než postupovat tak, že dovolání zamítl, protože nesplňovalo formální předpoklady jeho věcného projednání. Soudy tedy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a jejich postup není možno považovat za porušením navrhovatelčiných základních práv a takové procesní pochybení navrhovatelky není možné zhojit prostřednictvím ústavní stížnosti. Postupem soudů nebylo porušeno navrhovatelčino právo na spravedlivý proces.
Namítané porušení čl. 36 odst. 3 Listiny Ústavní soud rovněž nezjistil. Nepochybně má každý právo na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Toto právo navrhovatelky však nebylo nijak zpochybněno. Je ovšem třeba na tomto místě zdůraznit, že právo na náhradu škody musí být uplatněno způsobem, který stanoví zákon. Do podmínek uplatnění je třeba zahrnout i příslušné lhůty, související s procesem uplatnění tvrzeného nároku. Jestliže navrhovatelka nedodržela zákonem stanovené lhůty, nelze vyčítat soudům, že jí tvrzený nárok na náhradu škody nepřiznaly.
Pokud navrhovatelka namítá, že postupem soudů bylo porušeno rovněž její právo dané čl. 31 Listiny, tedy právo na ochranu zdraví, je třeba konstatovat, že toto právo nemohlo být postupem soudu nijak porušeno. Soudy se na základě navrhovatelčina podání a jejích následujících úkonů zabývaly nárokem na náhradu škody, který však navrhovatelka předepsaným způsobem neprokázala. Z pouhé této skutečnosti nelze vyvozovat, že bylo porušeno navrhovatelčino právo na ochranu zdraví, když soudy v řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neoprávněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu