ECLI:CZ:US:1999:3.US.99.97
sp. zn. III. ÚS 99/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele ing. J.H., zastoupeného advokátem JUDr. A.K., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 21. 3. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 3. 1997. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 22 Co 397/96-189, 22 Co 399/96, ze dne 7. 10. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 13 C 454/92-137, ze dne 29. 6. 1995, ve znění opravného usnesení, čj. 13 C 454/92-160, ze dne 24. 1. 1996, jímž bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobců a žalovaného ing. J.H. Podle názoru navrhovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K projednání ústavní stížnosti si Ústavní soud přípisem ze dne 2. 4. 1997, vyžádal spis, sp. zn. 13 C 454/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 a dále si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení o ústavní stížnosti. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo navrhovatelem, který měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, podáno dovolání proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, a proto spis vrátil Obvodnímu soudu k dalšímu řízení ve věci dovolání s tím, že spis si znovu vyžádá po pravomocném ukončení dovolacího řízení. Po opakovaných sděleních Nejvyššího soudu ČR, že předmětný spis nebyl tomuto soudu postoupen k projednání dovolání ve věci samé, vyžádal si Ústavní soud znovu přípisem ze dne 31. 3. 1999 od Obvodního soudu pro Prahu 1 zprávu o průběhu dovolacího řízení a příslušný spis. Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 1999 vyplynulo, že tento soud rozhodl ve věci dovolání usnesením, čj. 13 C 454/92-267, ze dne 22. 2. 1999 tak, že dovolací řízení zastavil, protože dovolatel, tj. žalovaný, přes dvě výzvy soudu I. stupně nezaplatil soudní poplatek z dovolání, ač byl o možnosti zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve výzvách řádně vyrozuměn. Ze spisového materiálu dále vyplynulo, že usnesení o zastavení dovolacího řízení nabylo právní moci dne 13. 4. 1999.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem pokračoval Ústavní soud v zahájeném řízení tím, že zkoumal náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyžádal si vyjádření vedlejších účastníků.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel podáním ze dne 1. 10. 1996, adresovaným Městskému soudu v Praze navrhoval zrušení výše uvedeného rozsudku soudu I. stupně a pokud tomuto návrhu nebude vyhověno, žádal možnost dovolání. Městský soud v Praze ve výroku napadeného rozsudku vyslovil, že návrh žalovaného (stěžovatele v řízení před Ústavním soudem) na připuštění možnosti dovolání se zamítá. Uvedeným postupem si stěžovatel ve smyslu §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") vytvořil prostor pro možnost dalšího opravného prostředku, o jehož přípustnosti by pak ve smyslu cit. ustanovení rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Stěžovatel také učinil další kroky k využití uvedeného opravného prostředku, když podáním ze dne 24. 2. 1997 skutečně dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze podal. V dalším řízení však stěžovatel nepostupoval řádně, protože přes výzvy Obvodního soudu pro Prahu 1 doručené jeho právnímu zástupci dne 14. 5. 1998 a dne 19. 11. 1998 nezaplatil stanovený soudní poplatek z dovolání, ačkoliv ve výzvách byl řádně poučen o tom, že dovolací řízení bude zastaveno, nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen. Z hlediska důvodů, pro které byla ústavní stížnost podávána, lze konstatovat, že ústavněprávní argumentace se v převážné míře kryje s argumentací obsaženou v podaném dovolání a částečně se shoduje i s argumentací obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně.
Ústavní soud při výkladu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vychází z názoru, že o nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, se může jednat i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což i stěžovatel učinil právní úkony nezbytné k podání dovolání jako zákonem stanoveného procesního prostředku k ochraně práva podle §239 o.s.ř. Jestliže stěžovatel navrhl soudu před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ve věci samé, aby svým rozhodnutím vyslovil přípustnost dovolání a soud tento návrh ve výroku svého rozsudku zamítl, vytvořil si tak právní prostor pro zákonem upravený procesní prostředek k ochraně svého práva. Pokud však stěžovatel takto vytvořeného právního prostoru nevyužil anebo svou nečinností možnost využití procesního prostředku zmařil, lze mít za to, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 1999