ECLI:CZ:US:1999:4.US.1.99
sp. zn. IV. ÚS 1/99
Usnesení
IV. ÚS 1/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J. M. a J. M. ml., oba zastoupeni JUDr. S.P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 30 Ca 208/97-11 a 30 Ca 82/97-26, ze dne 15. 10. 1998, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka, a o návrhu na zrušení ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhali soudního přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, čj. FŘ/3245/140/96-Da 37 a čj. FŘ/3245/140/96-Da 38, ze dne 21. 4. 1997, kterými toto finanční ředitelství zamítlo jejich odvolání proti platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Jilemnici č. 1388, čj. 9/96/933 da 1388 a č. 1389, čj. 9/96/934 da 1389, ze dne 24. 9. 1996, jimiž byla stěžovatelům vyměřena daň darovací, a to každému ve výši 4.186,- Kč. Základem daně bylo bezúplatné postoupení pohledávky, kterou měla M. H. vůči ZD, a která spočívala ve dřevoobráběcím stroji. Finanční úřad přitom vycházel ze smlouvy o postoupení pohledávky, kterou M. H. uzavřela se stěžovateli dne 16. 6. 1994. Stěžovatelé k tomu poznamenávají, že tato smlouva v podmínkách smlouvy dále stanovovala, že paní H., jako vlastník transformovaného podílu ZD, se smlouvou zavazuje vnést vyplatitelné pohledávky do zemědělského podniku stěžovatelů, a bude se tímto vkladem podílet na hospodaření tohoto podniku. Tato dohoda však, jak uvádějí stěžovatelé, nebyla nikdy realizována. Protože finanční úřad hrozil sankcemi, zaslali stěžovatelé finančnímu úřadu vyplněné daňové přiznání, kde předmět daně označili jako vnos do zemědělského podniku. Finanční úřad v Jilemnici však ještě před podáním tohoto jejich daňového přiznání vydal výše zmíněné platební výměry. Odvolací správní orgán rozhodnutí o zamítnutí odvolání pak zdůvodnil pouze zprávou ZD. Nedbal přitom opakovaných námitek stěžovatelů, že k darování nedošlo. Krajský soud v Hradci Králové v rámci přezkumného řízení stěžovatelům podanou žalobu zamítl a rozsudek odůvodnil zejména tím, že stěžovatelé podali daňové přiznání a výkladem označil smlouvu z 16. 6. 1994, uzavřenou mezi stěžovateli a M. H., za smlouvu o bezúplatném postoupení pohledávky. Nevzal přitom, jak uvádějí stěžovatelé, v úvahu procesní pochybení finančních úřadů a nedbal ani čestného prohlášení restituentky. Finační orgány a soud tedy nezohlednily námitky stěžovatelů, kteří se tak cítí být poškození v právu na zjištění skutečného stavu ve správním řízení. Současně stěžovatelé v ústavní stížnosti podotýkají, že správní orgány nemohly použít ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, kterým jsou od daně darovací osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností a družstev, v čemž stěžovatelé spatřují nerovnoprávné postavení soukromě hospodařícího zemědělce ve vztahu ke vlastnictví právnických osob. V návaznosti na výše uvedené námitky se stěžovatelé domáhají zrušení stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a dále podávají podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a připojil si spisy Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 82/97 a sp. zn. 30 Ca 208/97.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že potvrdil obě napadená rozhodnutí s odůvodněním, že z předmětné smlouvy vyplývá úmysl účastníků postoupit pohledávku, kterou měla postupitelka vůči ZD vlastníků. Pohledávka byla přesně identifikována a dlužník byl o jejím postoupení informován. Za nejasný projev vůle považoval krajský soud pouze část označenou jako "podmínky smlouvy". Stěžovateli navrhované upřesnění nejasného projevu vůle výslechem jednotlivých účastníků smlouvy nepovažoval soud za účelné, neboť toto upřesnění lze provádět pouze v mezích daných smlouvou. Z obsahu smlouvy dále vyplynulo, že se nejednalo o úplatné postoupení pohledávky, a proto je zdanění darovací daní naprosto v souladu s příslušnými hmotnými i procesními daňovými zákony. Krajský soud je v daném případě přesvědčen, že rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou v souladu s platnými právními předpisy i ústavně zaručenými právy a ochrana práv stěžovatelů byla poskytnuta zákonem stanoveným způsobem. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti, resp. její odmítnutí, jako nedůvodné.
K ústavní stížnosti se vyjádřilo rovněž Finanční ředitelství v Hradci Králové, jako vedlejší účastník. Konstatuje, že se s námitkami týkajícími se existence daňové povinnosti a vyměření předmětné darovací daně vypořádalo ve svých rozhodnutích vydaných v rámci řízení o odvolání stěžovatelů, přičemž obsah ústavní stížnosti je v podstatném téměř totožný s obsahem odvolání. Stanovisko k dané věci finanční ředitelství již rozvedlo ve svém vyjádření k žalobám ke krajskému soudu v Hradci Králové, a má za to, že oba finanční orgány vycházely ve svém rozhodování ze správně a úplně zjištěných skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti, jak to ukládá zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ve svém postupu se nedopustily pochybení, která by mohla mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Jak Ústavní soud zjistil z připojených soudních spisů, uzavřeli stěžovatelé jakožto postupníci s postupitelkou M. H. dne 16. 6. 1994 smlouvu nadepsanou jako smlouva o postoupení pohledávky uzavřená podle §524-530 o.z., ve které se jako "předmět smlouvy" uvádí, že postupitel postupuje vyplatitelnou pohledávku vůči ZD vlastníků, postupníkovi, tj. stěžovatelům. V "podmínkách smlouvy" pak bylo dohodnuto, že danou smlouvou se postupitelka zavazuje vnést vyplatitelné pohledávky do soukromého podniku stěžovatelů, a tímto vkladem se bude postupitelka podílet na hospodaření soukromého podniku. Vzhledem k nejasné formulaci smlouvy vyzval správce daně ZD, aby sdělilo, zda vlastnictví k pohledávce skutečně přešlo z postupitelky na postupníky. ZD zmíněný převod vlastnického práva potvrdilo a správce daně vyzval stěžovatele k podání daňového přiznání. Dne 24. 9. 1996 vyměřil správce daně na základě podkladů ve spisu stěžovatelům darovací daň a den po vydání těchto platebních výměrů, tj. dne 25. 9. 1996, podali stěžovatelé daňové přiznání k dani darovací vyhotovené dne 15. 9. 1996, ve kterém uvedli v údajích o dárci postupitelku M. H. a hodnotu převáděné pohledávky označili jako hodnotu bezúplatně nabytého movitého majetku osvobozeného od daně dle zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. Proti doručenému platebnímu výměru pak podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítali, že správní orgán nezjistil skutečný stav věci, když převod pohledávky kvalifikoval jako bezúplatný a přitom vnesený majetek zůstal ve vlastnictví tiché společnice. Odvolání stěžovatelů bylo Finančním ředitelstvím v Hradci Králové zamítnuto s odůvodněním, že správce daně vyměřil darovací daň v souladu s ustanovením §6 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž v daňovém řízení postupoval v souladu se zákonným ustanovením, když na základě smlouvy o bezúplatném postoupení pohledávky vyměřil daň darovací.
Rozhodnutí finančního ředitelství stěžovatelé napadli žalobami podanými ke Krajskému soudu v Hradci Králové. V žalobách těmto rozhodnutím především vytýkají nedostatečně zjištěný stav věci a s tím související nesprávný právní názor finančních orgánů. Krajský soud jejich žalobu, po spojení obou věcí ke společnému projednání, zamítl. V obsáhlém odůvodnění uvádí, že z předmětné smlouvy vyplývá úmysl účastníků postoupit pohledávku, kterou měla postupitelka vůči ZD vlastníků. Pohledávka byla přesně identifikována a na základě sdělení ZD ze dne 22. 10. 1996 lze konstatovat, že dlužník byl o postoupení pohledávky informován. Za nejasný projev vůle lze považovat část smlouvy označenou jako "podmínky smlouvy", nejedná se však v daném případě o podmínky uvedené v §36 o.z., tedy o podmínku rozvazovací či odkládací. Soud přitom stěžovateli navrhované upřesnění nejasného projevu vůle výslechem jednotlivých účastníků smlouvy nepovažoval v dané situace za účelné, neboť tato upřesnění lze provádět pouze v mezích daných smlouvou, a jakýkoliv další projev vůle již nemůže na skutečnosti, že došlo k postoupení pohledávky, nic změnit. Z formulace předmětného ujednání nelze pak vyvozovat vůli účastníků smlouvy o sjednání úplaty za pohledávku, zejména z toho důvodu, že podíl na hospodaření podniku není blíže specifikován. Projev vůle účastníků je navíc podpořen daňovým přiznáním k dani darovací, ve kterém pohledávka byla jednoznačně označena jako dar. Nelze proto hovořit o úplatném postoupení pohledávky. Soud se neztotožnil s názorem stěžovatelů, že daná smlouva obsahuje ujednání o tichém společenství postupitelky, a dále dospěl k názoru, že smlouva nevykazuje ani znaky smlouvy o budoucí smlouvě, jak stěžovatelé namítali v průběhu jednání. Smlouva sice obsahuje ujednání o poskytnutí vkladu tichého společníka, nesplňuje však druhý obligatorní znak smlouvy o tichém společenství, a to určení části zisku vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání( §673 obchodního zákoníku).
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních spisů dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky, které již uvedli v odvoláních proti rozhodnutím finančního úřadu a v žalobě podané ke krajskému soudu, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Krajský soud v Hradci Králové vycházel, jak je výše obsáhle rekapitulováno, ze zjištění skutkového stavu, které považoval za dostačující, a které není v rozporu s obsahem spisů. Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitek stěžovatelů, že krajský soud měl při výkladu obsahu právního úkonu z 16. 6. 1994 vycházet místo z formulace ujednání především z výpovědi stěžovatelů a M. H., jako účastníků tohoto úkonu, a dále že nedbal prohlášení učiněného M. H. dne 7. 10. 1998, v důsledku čehož nebyl dle názoru stěžovatelů zjištěn skutečný stav věci. Učiněné závěry krajského soudu, plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud neshledal v této souvislosti tvrzené dotčení základních práv stěžovatelů zaručených jim v čl. 38 odst. 2 Listiny, čemuž přisvědčuje i protokol o jednání Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 1998, jemuž byli oba stěžovatelé osobně přítomni a mohli se tak vyjádřit i ke všem prováděným důkazům (č. l. 22 spisu sp. zn. 30 Ca 82/97).
Stěžovatelé se dále cítí být ústavní stížností napadeným rozhodnutím dotčeni ve svých právech plynoucích z čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny, a to s ohledem na nerovné postavení fyzických osob (jednotlivě hospodařících zemědělců) a právnických osob (obchodních společností a družstev), kdy podle ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou vklady vložené do zmíněných právnických osob osvobozeny od daně darovací. Stěžovatelé spolu s ústavní stížností podávají podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení citovaného zákonného ustanovení. Jak Ústavní soud z obsahu připojených soudních spisů zjistil ,nebylo však předmětné zákonné ustanovení navrhované stěžovateli ke zrušení v řízení před finančními orgány a v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové aplikováno. Jak stanoví §74 zákon o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Námitky uplatněné stěžovateli proti rozhodnutím finančních orgánů a krajského soudu, které tvoří meritum ústavní stížnosti, však nespočívají v otázce uplatnění či neuplatnění daného zákonného ustanovení a aplikace tohoto ustanovení není v rozhodnutích finančních orgánů a obecného soudu ani zmiňována. Návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení tak nesplňuje zákonné podmínky stanovené v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, a byl proto podle §43 odst. l písm. c), odst. 2 písm. b), odmítnut. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit ani tvrzenému dotčení základních práv stěžovatelů zaručených jim v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl 11 odst. 1 a 5 Listiny, které bylo založeno na předpokladu zrušení zmíněného zákonného ustanovení Ústavním soudem.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu