ECLI:CZ:US:1999:4.US.115.98
sp. zn. IV. ÚS 115/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV.ÚS115/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M.U., zastoupeného JUDr. M.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 126/97-23, ze dne 23. 12. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předmětným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 5. 5. 1997, čj. Poz 4451/10612/97/203-Br, kterým tento rozhodl dle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatel jako oprávněná osoba není vlastníkem budovy čp. 145, stavební parcely č. 287, na níž je budova postavena, a pozemků p.p. 1562/3, 1562/4, 1562/5, vše v katastrálním území Č. Své rozhodnutí okresní pozemkový úřad odůvodnil tak, že dům čp. 145 v Č. stavebně technickým spojením s domem čp. 253 vytvořil jeden funkční celek zobou budov, a dále, že provedenými stavebními změnami byl dům zásadně přestavěn, čímž byly naplněny podivínky ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Nevydání shora uvedených pozemků pak bylo odůvodněno zákonnou překážkou dle ustanovení §1 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť pozemky souvisejí se stavbami objektů DD a jsou nezbytně nutné pro provoz těchto staveb.
2 IV. ÚS 115/98
Stěžovatel k napadenému rozsudku namítá, že rozhodnutí soudu nebylo podloženo důkazy, které by byly uvedeny v odůvodnění, kdy snad jen jediný důkaz, z něhož lze vyvodit závěry rozhodnutí, tj. posudek znalce ze dne 19. 2. 1997, není vůbec v odůvodnění rozsudku zmiňován. Výměra stavební parcely, na níž stojí budova čp. 145, se do dnešního dne nezměnila, nebyla zastavěna další stavbou a předmětné pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu a je možno je nadále zemědělsky obhospodařovat. Budova čp. 145 nezanikla jako samostatná věc ve smyslu právním a současná změna ve způsobu jejího užívání nebyla způsobena zásadní přestavbou budovy. Podle názoru stěžovatele tedy neexistují důvody pro nevydání předmětných nemovitostí a pokud existují, musí být tyto důvody prokázány. V závěru stěžovatel uvádí, že předmětné otázky jsou otázkami právními a nikoliv skutkovými, a je proto úkolem soudu se s nimi vypořádal. Obecný soud však v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR převzal právní názor uvedený ve sdělení jiného státního orgánu. Stěžovatel proto navrhuje stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisový materiál O.Ú., okresního pozemkového úřadu, čj. 10612, a spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 126/97. Z těchto spisových materiálů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, čj. Poz 4451/10612/97/203-Br, ze dne 5. 5. 1997, se opíralo o znalecký posudek znalce Ing. M.N. ustanoveného tímto úřadem k odbornému posouzení přestavby původní zemědělské usedlosti čp. 145 na objekt DD. V závěru tohoto znaleckého posudku č. 0058/002/1997, ze dne 19. 2. 1997, je uveden rozsah změn jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti stavby v průběhu přestavby, z nichž k největší změně došlo u krovu (98%) a zdiva (31,1%). Celkově pak váženým průměrem na základě ceny prvků představují zcela nové prvky dlouhodobé životnosti rozsah 35,7% stavby. Přístavbou a nástavbou se obestavěný prostor nového objektu zvětšil o 51,1% (s. 9). Ve znaleckém posudku je dále při popisu posuzovaného objektu uvedeno, že budova původní zemědělské usedlosti čp. 145 byla přístavbou a nástavbou v letech 1969-1970 částečně půdorysně rozšířena a na místo podkroví (půdy) vzniklo nové podlaží. Dnes budova tvoří součást komplexu několika budov DD, přičemž propojením této budovy spojovacím krčkem s budovou čp. 253 vytvořily obě budovy jeden funkční celek (s. 4). K objasnění některých zjištění uvedených ve znaleckém posudku proběhlo k připomínkám stěžovatele dne 25. 3. 1997 místní šetření na místě samém za účasti znalce, stěžovatele, jeho právního zástupce a dalších osob, doplněné i o písemné vysvětlení znalce.
Ve svém rozhodnutí čj. Poz 4451/10612/97/203-Br, ze dne 5. 5. 1997, dospěl O.Ú., okresní pozemkový úřad, na základě znaleckého posudku k závěru, že provedenými změnami došlo u objektu čp. 145 k zásadní přestavbě, kterou tento objekt ztratil svůj původní stavebně technický charakter tak, že nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Pokud jde o předmětné pozemky, pak okresní pozemkový úřad shledal vedle stavební parcely p.p. 287, na níž stojí budova čp. 145, pozemky p.p. 1562/3 (115m2), 1562/4 (312m2) a 1562/5 (606m2) za plochu bezprostředně související a nutnou k provozu budov DD, která slouží ke spojovacím komunikacím a jako součást rozptýlené zeleně areálu budov. Z tohoto důvodu je proto okresní pozemkový úřad v rozhodnutí považoval z hlediska §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě za pozemky zastavěné. V opravném prostředku proti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu stěžovatel zejména namítal, že tento úřad nedoplnil řízení takovými důkazy, aby mohl rozhodnutí a jeho zdůvodnění považovat za správné.
3 IV. ÚS 115/98
Nesouhlasil se závěrem, že stavba ztratila svůj stavebně technický charakter, a znalec neměl k dispozici úplnou projektovou dokumentaci stavby a fotodokumentaci. V řízení tak nebyly podle názoru stěžovatele prokázány překážky bránící vydání nemovitostí. Krajský soud v Hradci Králové k opravnému prostředku stěžovatele ve správním soudnictví rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje důvody, které uvedl již v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu. Především namítá, že krajský soud své rozhodnutí nepodložil důkazy, které by uvedl v odůvodnění. K této stěžovatelově výhradě ústavní soud konstatuje, že krajský soud v odůvodnění odkazuje na důkazní podklady shromážděné ve správním spise a aniž je označuje z hlediska jednotlivých provedených důkazů, provádí hodnocení těchto důkazních zjištění. Stěžovatel ostatně k těmto důkazním zjištěním nenamítá jejich obsah, ale právní závěry z nich vyvozené, neboť se podle jeho názoru soud dostatečně nevypořádal s právními otázkami, když převzal bez dalšího právní názor jiného státního orgánu. Jak již Ústavní soud uvedl k aplikaci §11 odst. 4 zákona o půdě ve svých nálezech, sp. zn. II. ÚS 186/95 a IV. ÚS 35/97, váže zákonodárce nevydání stavby patřící původně k zemědělské usedlosti pouze na podmínku zásadní přestavby, kterou blíže specifikuje ztrátou původního stavebně technického charakteru tak, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. O zásadní přestavbě, v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby, lze přitom usuzovat tehdy, pokud je bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. Pakliže v posuzovaném případě k takové podstatné obměně alespoň u jednoho prvku dlouhodobé životnosti došlo, musí být současně splněna i druhá zákonná podmínka, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Zákonodárce tak nevydání váže finálně i na změnu účelu stavby, tedy kdy přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova, přičemž pojem zásadní přestavba je přitom třeba vykládat restriktivně. V projednávaném případě, kdy přestavbou objektu došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby a tato představuje svým účelem organickou součást budov DD, nelze v záměru doposud ve věci rozhodujících orgánů dovodit naplnění ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě spatřovat překročení ústavně daných mezí. Pokud jde o vydání předmětných pozemků, potvrdil krajský soud naplnění zákonné překážky nevydání těchto pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť tyto bezprostředně souvisejí se stavbami objektů DD a jsou nezbytně nutné pro provoz těchto staveb. Po zvážení skutkových okolností a tvrzení stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad, který v tomto směru zaujal krajský soud, lze hodnotit jako výklad, který nevybočil z mezí a hledisek stanovených ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Ústavní soud se proto neztotožnil se stěžovatelem tvrzeným dotčením jeho základního práva zaručeného mu v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 90 Ústavy ČR,
spočívajícím v tom, že se krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal s výše
uvedenými právními otázkami. Nemohl rovněž přijmout námitku stěžovatele, že napadeným
rozsudkem bylo porušeno stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek a právo na dědění
zaručené mu v čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, neboť uvedeným článkem je chráněno vlastnické
právo již právně konstituované a tedy již existující a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Pokud
pak jde o stěžovatelovu námitku k hodnocení důkazů krajským soudem, ústavní soud v této
souvislosti konstatuje, jak již uvedl v mnoha svých rozhodnutích, že u nenáleží
přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, neboť není vrcholem jejich
soustavy. Nepřísluší u proto zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže si
4 IV. ÚS 115/98
přisvojovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. února 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu