ECLI:CZ:US:1999:4.US.120.99
sp. zn. IV. ÚS 120/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. Ch., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 1999, čj. 9 Tz 179/98-16, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Nejvyššího státního zastupitelství ČR, 2) Ministerstva spravedlnosti ČR, za souhlasu účastníků bez ústního jednání takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 1999, čj. 9 Tz
179/98-16, se ve výrokové části vymezené slovy "prospěch i"
zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že napadená část
výroku tohoto rozsudku ve znění - zákon byl v ustanovení §30
odst. 1 trestního řádu porušen ve prospěch stěžovatele - nemá
žádné opodstatnění a není ničím zdůvodněna, ale ve skutečnosti
představuje porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve
smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen Úmluva). Navíc by rozsudek
Nejvyššího soudu ČR v napadené výrokové části měl dopad
i v řízení o odškodnění, když orgán vyřizující stěžovatelovo
odškodnění by musel brát v úvahu, že z porušení zákona měl
stěžovatel nezákonný prospěch. Stěžovatel proto navrhuje vydání
nálezu zrušujícího ve výroku citovaného rozsudku Nejvyššího soudu
slova "prospěch i".
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 6. 4. 1999
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť podle jeho názoru
v praxi se vyskytují i případy, kdy nelze objektivně zjistit, zda
zákon byl porušen ve prospěch nebo v neprospěch obviněného, resp.
oba tyto způsoby porušení zákona se vzájemně prolínají, jak tomu
bylo i ve věci vyloučení soudců Nejvyššího soudu ČR. Odnětí
zákonných soudců se sice obecně jeví jako porušení zákona
i Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
v neprospěch obviněného, ale praktický dopad prospívá obviněnému,
protože vyřazuje z rozhodování soudce, jejichž právní názor na věc
obviněnému neprospívá.
Nejvyšší státní zastupitelství ČR navrhlo rovněž
zamítnutí ústavní stížnosti a uvedlo, že za stavu, kdy Nejvyšší
soud ČR rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, napadající
rozhodnutí podle §30 odst. 1 trestního řádu o vyloučení soudců,
nemohl tento soud dospět k jednoznačnému závěru, zda je možno
vyloučení soudce, jenž má ve věci právní názor nepříznivý pro
obviněného, hodnotit jako skutečnost "ve prospěch" nebo
"v neprospěch" obviněného. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR napadený
ústavní stížností je pouze mezitímním rozhodnutím upravujícím
průběh řízení, a proto toto rozhodnutí není pro řízení
o odškodnění obviněného významné.
Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření ze dne 20.
4. 1999 uvedlo, že postupem soudců, prohlásivších se za podjaté,
mohl být stěžovatel jak zvýhodněn, tak znevýhodněn, protože
případná změna v obsazení senátu by se mohla projevit v jiném
názoru na řešený případ. Právo stěžovatele na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy nebylo tedy porušeno.
Z obsahu spisu 4 Tz 102/98 Nejvyššího soudu ČR Ústavní
soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 10. 9. 1998, čj.
4 Tz 102/98-14, byli soudci tohoto soudu JUDr. J. M. a Mgr. J. H.
vyloučeni z vykonávání úkonů v řízení o stížnosti pro porušení
zákona podané ministrem spravedlnosti ve stěžovatelově trestní
věci. Z obsahu spisu tohoto soudu sp. zn. 9 Tz 179/98 je dále
patrno, že ministr spravedlnosti podáním ze dne 21. 12. 1998 podal
proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stížnost pro
porušení zákona s odůvodněním, že z dikce ustanovení §30 odst.
1 trestního řádu i z povahy podstaty problému plyne, že
projednávanou věcí nutno rozumět skutek a všechny faktické
okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci
musí mít zcela konkrétní podobu i osobní charakter natolik, aby
zpochybnil schopnost přistupovat k věci objektivně. V daném
případě však nejde o osobní poměr k věci samé, ale pouze o odlišný
názor soudce odborného charakteru, týkající se právní kvalifikace
skutku. Nejvyšší soud ČR na základě podané stížnosti rozhodl
napadeným rozsudkem tak, že již citovaným usnesením byl ve
prospěch i neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §30
odst. 1 trestního řádu a toto usnesení zrušil. V důvodech svého
rozhodnutí Nejvyšší soud ČR konstatuje, že odlišný právní názor
nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1
trestního řádu. Připuštění tohoto důvodu vyloučení orgánu činného
v trestním řízení není možné ani v obecné rovině, protože
odlišnost právního názoru na věc není v činnosti těchto orgánů
ničím výjimečným. Trestní řád přímo předpokládá, aby ve věci
rozhodoval i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez
ohledu na to, zda se s názorem soudu vyššího stupně ztotožní. Také
z této skutečnosti je zřejmé, že odlišný právní názor na věc jako
důvod vyloučení soudce neobstojí a respektování právního názoru
soudu vyššího stupně nemůže být vnímáno jako útok na soudcovskou
nezávislost.
Ačkoli zástupce stěžovatele již ve svém vyjádření ze dne
13. 2. 1999, předcházejícím vydání napadeného rozsudku, výslovně
poukazoval na to, že již citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR
ze dne 10. 9. 1998 byl zákon porušen výlučně v neprospěch
stěžovatele, ponechal Nejvyšší soud ČR tuto jeho námitku zcela bez
povšimnutí a otázkou, zda a v jakém směru byl zákon porušen ve
prospěch stěžovatele, se, stejně jako ministr spravedlnosti
v podané stížnosti pro porušení zákona, vůbec nezabýval. Ústavní
soud sdílí sice v tomto směru stávající soudní judikaturu, stejně
jako stanovisko právní teorie, že, pokud to přichází v úvahu, je
vždy třeba také vyslovit, zda zákon byl porušen ve prospěch či
neprospěch obviněného (§268 trestního řádu), nicméně zde nemůže
pominout tu základní skutečnost, že také výrok vyslovující, že
zákon byl porušen ve prospěch či neprospěch obviněného, musí být
odůvodněn [§120 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Napadený
rozsudek však toto odůvodnění postrádá, a tím se v tomto bodě
stává nepřezkoumatelným. V projednávané věci je navíc mimo
jakoukoli pochybnost, že výrok o porušení zákona ve prospěch
stěžovatele zde postrádá jakékoli opodstatnění a logiku, neboť
nezákonným rozhodnutím o vyloučení soudců byl stěžovatel naopak
dotčen ve svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 6
odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti
pro porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu ČR
v napadené výrokové části podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. května 1999