Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.09.1999, sp. zn. IV. ÚS 13/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 120/15 SbNU 151 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.13.99

sp. zn. IV. ÚS 13/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti JUDr. I. F., proti usnesení vyšetřovatele Úřadu vyšetřování ČR, čj. ČVS: ÚVV-4/35-98, ze dne 28. 9. 1998, a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, čj. 1 Zt 355/98, ze dne 22. 10. 1998, za účasti Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, Praha 7, a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, jako účastníků řízení, takto: Usnesení vyšetřovatele Úřadu vyšetřování ČR, čj. ČVS: ÚVV-4/35-98, ze dne 28. 9. 1998, a usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ, čj. 1 Zt 355/98, ze dne 22. 10. 1998, se zrušují. Ve zbývající části se návrh zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy ČR, zrušení shora označených usnesení. V podrobném odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě uvádí, že pracuje v obchodní společnosti R., a. s., ve funkci vedoucí právního oddělení. Z pozice této funkce je stěžovatelka ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, oprávněná činit právní úkony za obchodní společnost a zastupovat ji v právních záležitostech, včetně vyřizování požadavků orgánů činných v trestním řízení. Dne 28. 8. 1998 byla obchodní společnost R. požádána vyšetřovatelem Úřadu vyšetřování pro ČR o poskytnutí informací spojených s identifikací majitelů specifikovaných telefonních stanic a dále o poskytnutí podrobných výpisů veškerých uskutečněných hovorů od data aktivace (tj. od data zahájení provozu uvedených mobilních telefonních stanic) do 7. 6. 1998, jakož i veškerých dalších informací, vztahujících se k předmětným telefonním číslům, které jsou společnosti k dispozici. Společnost R. poskytla obratem dne 11. 9. 1998 identifikaci majitelů předmětných telefonních čísel s tím, že další požadované informace poskytnuty nebudou, a to z důvodů, které jsou dále v ústavní stížnosti podrobně rozvedeny - v podstatě s odkazem na předmět telekomunikačního tajemství. Dne 15. 9. 1998 byla opětovně společnost R. vyšetřovatelem vyzvána k poskytnutí podrobných výpisů hovorů, přičemž vyšetřovatel výzvu opřel o ustanovení §8 odst. 1 a analogicky o §78 tr. řádu. Společnost R. požadované informace opětovně neposkytla, důvody neposkytnutí byly osobně projednány s vyšetřovatelem dne 28. 9. 1998. Poté vyšetřovatel usnesením uložil stěžovatelce ve smyslu §66 tr. řádu pořádkovou pokutu ve výši 20 000,- Kč. Stěžovatelka podala vůči tomuto usnesení stížnost, ve které především poukazovala na to, že pokuta byla uložena jí, jako fyzické osobě, přičemž dožádána byla společnost R., která je právnickou osobou. Dále uvedla, že jednala v souladu s oficiálním stanoviskem společnosti ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, jakož i vnitřních předpisů. Stížnost stěžovatelky byla usnesením státního zástupce, čj. 1 Zt 355/98, ze dne 22. 10. 1998, zamítnuta. Stěžovatelka je však toho názoru, že usnesením vyšetřovatele Úřadu vyšetřování pro ČR, ČVS: ÚVV-4/35-98, ze dne 28. 9. 1998, a následně i usnesením Okresního státního zastupitelství Praha-západ, čj. 1 Zt 355/98, ze dne 22. 10. 1998, byla porušena její práva garantovaná Ústavou ČR a Listinou, a proto navrhuje, aby obě stížností napadená usnesení byla Ústavním soudem zrušena a zároveň aby Úřadu vyšetřování ČR bylo zakázáno požadovat a vynucovat poskytování podrobného výpisu informací o uskutečněných hovorech, týkajících se data a počátečního času uskutečnění hovoru, délky trvání hovoru volaného nebo volajícího čísla a ceny za hovor. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, Praha, v němž se uvádí, že vyšetřovatel postupoval v souladu s platnými právními předpisy, poukazováno je zejména na to, že stěžovatelka byla k vyřízení této věci oprávněna, ze strany vyšetřovatele písemně vyzvána a požadované údaje podle přesvědčení tohoto orgánu netvořily předmět telekomunikačního tajemství. Okresní státní zastupitelství Praha - západ ve svém vyjádření vyjadřuje nesouhlas s názorem stěžovatelky na obsah telekomunikačního tajemství a dále v podstatě uvádí, že v zásadě obdobný výkladový problém provází orgány činné v trestním řízení již několik let ve vztahu k orgánům a institucím spravujícím informace, které má na mysli §8 odst. 2 trestního řádu po novele. Stěžovatelka také nesprávně argumentovala ustanovením §88 trestního řádu, když firma R. žádala doložit souhlas soudce nebo státní ho zástupce, ačkoliv státní zástupce v §88 tr. řádu žádné oprávnění rozhodnout o průniku do zaručených práv nemá a podle tohoto ustanovení nelze také opatřovat nic jiného než odposlech a záznam telekomunikačního provozu, tedy provádět činnosti, které před příslušným příkazem nikdo nesmí opatřovat. Ohrazení se firmy by de facto znamenalo, že tento záznam provádí ilegálně, tj. že má takové informace k dispozici. V dané věci však vyšetřovatel nežádal nic jiného než výpis uskutečněných hovorů, tedy specifikaci účtu telefonních hovorů, což je údaj srovnatelný se správou např. autoservisu o tom, že celková cena opravy je složena z nákladů na dílčí specifikované úkony. Ve vyjádření se dále poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení i v tomto případě volily nejprve kroky velmi vstřícné, jestliže však jejich snaha byla marná, nepochybily, když přistoupily ke krokům razantnějším. Ve vyjádření se dále zdůrazňuje, že telekomunikační tajemství neexistuje k ochraně telekomunikačních organizací, ale na ochranu občanských práv korespondujících osob, mj. i před provozovateli telekomunikačních služeb. Ochrana tajemství dopravovaných zpráv, ale i zpráv připravených k přepravě či po přepravě, je zajištěna v ustanovení §239 a §240 trestního zákona, z nichž je patrno, že přehled uskutečněných hovorů těmto kritériím vůbec neodpovídá. Nelze rovněž souhlasit s tím, že vyšetřovatel v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny nutil stěžovatelku činit to, co jí zákon neukládá. Takový imperativ je obsažen nejen v samotné výzvě dle §78 tr. řádu, nýbrž i v ustanovení §8 odst. 1 tr. řádu. Jestliže se stěžovatelka cítila nedostatečně kompetentní, nic jí nebránilo v rámci podniku přenést tento úkol na orgán, který ji touto kompetencí pověřil, a které se nebránila pro případ, bude-li žádost opatřena souhlasem soudce nebo státního zástupce. K námitce, že stěžovatelka jednala jménem podniku a neměla by tudíž nést sankci, jako vlastní újmu, se pak ve vyjádření uvádí, že je nepochybné, že pořádkovou pokutu lze uložit i právnické osobě, nicméně, jestliže současně platí, že toto opatření se uplatní vůči tomu, kdo nevyhoví, pak nezbývá konstatovat, než že vyšetřovatelem byla vyzvána právě stěžovatelka jako odpovědný vedoucí pracovník firmy. Toto opatření, stejně jako eventuální regres firmy vůči pracovníkovi, v případě že by pokuta byla uložena firmě, nijak nevylučuje, že tato otázka bude v rámci právnické osoby ve škodním řízení vyřešena podle pracovně právních předpisů. Dále se Ústavní soud seznámil s obsahem příloh připojených k ústavní stížnosti stěžovatelkou a s předloženými materiály Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR. Z obsahu připojených příloh Úřadu vyšetřování pro ČR Ústavní soud zjistil, že první žádost vyšetřovatele byla dne 28. 8. 1998 adresována společnosti R., a. s., Londýnská 59, právní oddělení. V žádosti bylo uvedeno, že vyšetřovatel vede trestní řízení proti skupině pachatelů stíhaných pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele, ohrožení služebního tajemství, nedovolené překročení státní hranice a pro účast na zločinném spolčení. Jelikož pachatelé ke své trestné činnosti používali výhrad ně mobilních telefonů, požádal vyšetřovatel o identifikaci majitelů pěti uvedených telefonních stanic (bod 1.), o výpisy všech uskutečněných hovorů od doby připojení stanice do 7. 6. 1998 (bod 2.) a poskytnutí všech dalších informací, které k uvedeným telefonním hovorům R. má (bod 3). Žádosti bylo vyhověno pouze v bodě l. (identifikace majitelů), výpisy hovorů účastníků (bod 2.) nebyly přiloženy s tím, že k vyřízení takové žádosti je zapotřebí souhlasu soudce k jejich poskytnutí. S tímto názorem firmy R. se vyšetřovatel neztotožnil a opětovně vyzval R., a.s., výzvou adresovanou k rukám stěžovatelky, s odvolá ním na analogii §78 tr. řádu, k poskytnutí požadovaných informací s poučením o možnosti uložení pořádkové pokuty. Ani této výzvě vyhověno nebylo, a proto byla stěžovatelce usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, čj. ČVS: ÚVV-4/35-98, ze dne 28. 9. 1998, uložena podle §66 odst. 1 tr. řádu pořádková pokuta ve výši 20 000,- Kč, v podstatě s odůvodněním, že přes výzvu a upozornění na možnost uložení pořádkové pokuty nesdělila vyšetřovateli jím požadované informace důležité pro trestní řízení - poskytnutí výpisů uskutečněných hovorů od aktivace stanice do zadržení obviněných. Proti usnesení o uložení pořádkové pokuty podala stěžovatelka v zákonné lhůtě stížnost, které napadeným rozhodnutím státního zástupce nebylo vyhověno. Především je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost je podána stěžovatelkou jako fyzickou osobou, a přestože je v ní jako vedlejší účastník označena akciová společnost R., Ústavní soud s tímto subjektem nejednal, neboť se ho napadené usnesení výslovně netýkalo, a on sám o to, aby mu bylo přiznáno postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení, zájem neprojevil (§76 zákona č. 182/1993 Sb.). Z tohoto důvodu se Ústavní soud zaměřil pouze na tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených práv ve vztahu k ní a problematikou, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozebírá, týkající se rozsahu povinnosti uvedeného subjektu sdělovat orgánům činným v trestním řízení požadované informace, se nezabýval. Po přezkoumání předložených písemností pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Již z obsahu jednotlivých výzev, adresovaných akciové společnosti R., je patrno, že byly požadovány informace, které byly získávány v rámci předmětu činnosti této obchodní společnosti. Z této skutečnosti vycházel i vyšetřovatel, když opřel výzvu k poskytnutí výpisů hovorů o ust. §8 odst. 1 tr. řádu, v níž upozorňuje na povinnost právnických osob bez zbytečného odkladu vyhovět orgánům činným v trestním řízení. Stěžovatelka pak byla ve věci orgánem činným v trestním řízení oslovena - a jinak tomu být ani nemohlo - nikoliv jako fyzická osoba, nýbrž jako zaměstnankyně společnosti, pověřená z titulu své funkce k vyřízení této záležitosti. Ústavní soud však nesdílí názor orgánů činných v trestním řízení, že za situace, kdy ze strany společnosti R., a. s., nebyly požadované informace poskytnuty, bylo v souladu se zákonem uložení pořádkové pokuty ve smyslu §66 tr. řádu stěžovatelce. Stěžovatelku podle názoru Ústavního soudu nelze totiž v daném řízení považovat za osobu povinnou, neboť předmětné informace nebyla oprávněna získávat ani s nimi volně nakládat. Stěžovatelka také nevyjadřovala své stanovisko k dožádání orgánů činných v trestním řízení, tedy nejednala sama za sebe, ale z titulu své funkce jednala za obchodní společnost R., a. s. Jednání stěžovatelky, které bylo v souladu s oficiálním stanoviskem jejího zaměstnavatele, bylo ve smyslu ustanovení §20 o.z. jednáním uvedené akciové společnosti, a nikoliv jednáním stěžovatelky jako fyzické osoby. Proto také pokuta, pokud vůbec měla být uložena, měla být ukládána uvedené společnosti, jíž také byla adresována výzva ke sdělení požadované informace. Pořádková pokuta (§66 tr. řádu) je jedním z prostředků vynucení splnění určité povinnosti uložené podle trestního řádu. Uložení pořádkové pokuty je často jediným možným prostředkem pro zabezpečení důkazů orgány činnými v trestním řízení. Může však být uložena pouze tomu subjektu, který byl vyzván, a jehož povinnost vyhovět výzvě orgánů činných v trestním řízení odpovídá jeho oprávnění disponovat požadovanými údaji. Takovým subjektem je v daném případě pouze společnost R.. V projednávané věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka povinným subjektem ve smyslu aplikovaných ustanovení trestního řádu nebyla, a tudíž nebylo namístě jí uložit pořádkovou pokutu za nesplnění povinnosti, kterou jí trestní řád neukládal. Pokud se tak stalo, došlo ze strany orgánů veřejné moci vydáním napadených usnesení k porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny a z uvedených důvodů byla proto napadená rozhodnutí Ústavním soudem zrušena [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/ 1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, jak shora uvedeno, nebyla subjektem povinným sdělovat požadované informace, není na druhé straně ani subjektem oprávněným domáhat se vydání nálezu, jímž by byl Úřadu vyšetřování ČR uložen obecný zákaz vyžadování předmětných informací, nehledě k tomu, že vydání nálezu obsahujícího stěžovatelkou požadovaný zákaz by bylo možno se domáhat ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenom v případech, kdy ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, tak tomu však v daném případě nebylo. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. září 1999