ECLI:CZ:US:1999:4.US.142.97
sp. zn. IV. ÚS 142/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J.Č., zastoupeného advokátkou JUDr. A.H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 1996, č.j. 25 Co 390/96-61 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 6. 1996, č.j. C 530/96-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 4. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 1996, č.j. 25 Co 390/96-61 a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 6. 1996, č.j. C 530/96-35, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba proti první žalované Č., a druhé žalované J., byla stanovena povinnost zaplatit stěžovateli (žalobci) z titulu bezdůvodného obohacení částku 88.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy zamítly žalobu, pokud směřovala vůči první žalované společnosti. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl především pochybení procesní povahy a uvedl, že dle jeho názoru žaloba byla vyřízena formálně, bez možnosti ovlivnit důkazními návrhy a právními názory průběh řízení, když soud prvého stupně již měl před zahájením řízení, na které si vyhradil pouze 15 minut, zcela jednoznačně učiněn právní závěr, neboť v té době již byly vydány rozsudky v obdobných věcech. Obdobně dle jeho názoru postupoval i odvolací soud, jemuž stěžovatel vytkl, že nepřipustil výslech řady jím navrhovaných svědků a další důkazy. Současně stěžovatel vyslovil nesouhlas s právním závěrem soudů o neplatnosti smlouvy o kontrole použití prostředků ze dne 30. 11. 1990. Stěžovatel vyslovil dále nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a s jejich právními závěry. Závěrem uvedl, že mu bylo postupem obecných soudů a porušením Listiny odňato právo na náhradu materiální škody a navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na právní závěry vyslovené v napadeném rozsudku.
Vzhledem k tomu, že ve věci bylo stěžovatelem podáno dovolání, vyčkal Ústavní soud výsledku tohoto řízení. Po zjištění, že dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, č.j. 2 Cdon 808/97-80 jako nepřípustné odmítnuto a po seznámení se s obsahem spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. C 530/96, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá především v právní polemice stěžovatele se závěry obecných soudů ve vztahu k napadeným rozhodnutím a v nesouhlasu s právními závěry obecných soudů a to za situace, kdy obecné soudy návrhu stěžovatele vyhověly, byť jen ve vztahu k jedné ze dvou žalovaných společností. To, že s takovými závěry stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Stejně tak se nelze ztotožnit s namítaným porušením čl. 36 odst. 3 Listiny, které, jak z jeho znění plyne, se vztahuje na případy jiné, než o jaký jde ve věci stěžovatele. Obdobně Ústavní soud neshledal ani namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Jak vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení, přičemž odmítnutí provést navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování. Uvedeným požadavkům odvolací soud dle přesvědčení Ústavního soudu vyhověl, což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu
Kancelář:
1. Doručit modře stěžovateli, právní zástupkyni stěžovatele a Krajskému soudu v Praze.
2. Okresnímu soudu v Benešově u Prahy vrátit spis C 530/96, přiložit stejnopis usnesení ústavního soudu
3. Vrátit přílohy A a B stěžov ateli prostřednictvím právní zástupkyně.
4. Po vrácení doručenek vyznačit v rejstříku jako skončeno a spis založit.
21. 9. 1999
JUDr. Oliva