ECLI:CZ:US:1999:4.US.153.99
sp. zn. IV. ÚS 153/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 1999 ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. B., zastoupeného JUDr. V. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 1998, čj. 14 Co 256/98-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 2. 1998, čj. 15 C 333/97-26, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti zaplatit mu úrok z prodlení za opožděné platby odměn za právní službu při zastupování ex offo v trestním řízení, stěžovatel uvádí, že k přiznání odměny advokáta a k jejímu zaplacení dochází s velkou časovou prodlevou. Tím se stěžovatel cítí být poškozen, a proto se domáhal po České republice - Okresním soudu v Chebu, v jehož obvodu má sídlo, úhrady úroků z prodlení. Podle stěžovatele má advokát nejen nárok na odměnu, ale i právo na výplatu této odměny v přiměřené lhůtě. Přiměřenou lhůtou se mu jeví lhůta obvyklá pro výplatu mzdy zaměstnanců, tedy období nepřesahující jeden měsíc. Dovozuje tak z názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/94, podle kterého je právo na poskytnutí odměny za právní služby advokátovi, který byl ustanoven ex offo, nutno posuzovat per analogiam podle článku 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přiznávajícího zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci. Stěžovatel připouští, že advokát hradí z odměny veškeré své náklady, část této odměny však posuzuje per analogiam jako skutečnou mzdu. Opožděnou úhradou odměny se tak cítí být diskriminován a poukazuje na to, že Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku nerespektoval práva zakotvená v článku 28 Listiny, článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a článku 12 Úmluvy o ochraně mzdy, a proto žádá Ústavní soud o jeho zrušení.
Ze spisu Okresního soudu v Sokolově, kterému bylo přikázáno projednání věci, a to sp. zn. 15 C 333/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vyčíslil u části svých pohledávek příslušné úroky z prodlení, počínající nabíhat po uplynutí jednoho měsíce od uplatnění odměny za vykonanou práci, a domáhal se jejich zaplacení. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 5. 2. 1998, čj. 15 C 333/97-26, žalobu zamítl a v odůvodnění rozhodnutí vyložil, že prodlení splnění peněžitého dluhu nelze založit na základě vykonstruované lhůty k plnění v délce jednoho měsíce, bez ohledu na právní moc usnesení o přiznání odměny. Podle ustanovení §151 odst. 4 trestního řádu mají odsouzení právo podat stížnost do rozhodnutí o přiznání odměny ustavenému obhájci, přičemž tato stížnost má odkladný účinek. Povinnost plnit tedy nastane až tehdy, kdy je příslušné usnesení pravomocné a vykonatelné. Okresní soud v Sokolově rovněž poukázal na možnost poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů obhájci, jestliže to odůvodňuje doba trvání trestního stíhání nebo jiné závažné důvody. Krajský soud v Plzni se s právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost je totiž založena především na tvrzeném porušení článku 28 Listiny, a proto již zde je třeba poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS st.1/96, v němž plénum Ústavního soudu, na rozdíl od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 89/94, konstatovalo, že článek 28 Listiny upravuje jedno z práv tvořících obsah pracovně právních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů, zatímco ustanovení §151 odst. 2 - 4 trestního řádu, týkající se odměny a náhrady hotových výdajů obhájce, určuje jedno z práv tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založené jednostranným rozhodnutím státního orgánu. Ústavní soud proto nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, a dovozovat zde dotčení základního práva obsaženého v článku 28 Listiny (resp. článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, článku 26 Mezinárodního paktu o politických a občanských právech). Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, stejně jako již citované stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 1/96, mají však "společný jazyk" v tom, že považují instituci právního zastoupení "ex offo" za jednání "pro ochranu práv druhých" a současně za jeden z prvků právního státu vyjadřujících zájem společnosti na rovné možnosti obhajoby před soudem pro všechny, zájem, který je přednější než osobní zájem advokátů na převzetí či nepřevzetí daného případu. Článek 9 odst. 2 Listiny představuje tak nástroj ochrany celé řady, svou povahou velmi rozdílných, hodnot, neboť si lze představit situace, ve kterých by k poskytnutí žádné náhrady vůbec nedošlo. Kritériem zde není tudíž princip ekvivalence, nýbrž princip proporcionality, s nímž korespondovalo i ustanovení, v zažalované době platného, §21 odst. 2 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, které za splnění určitých podmínek na straně klienta předvídalo i v obecné rovině (čili nikoli pouze v případech nutné obhajoby nebo ustanovení zástupcem v občanském civilním řízení) právo na poskytnutí právní pomoci za sníženou odměnu nebo bezplatně.
Uvažováno tedy z uvedeného ústavně právního pohledu, jsou práva obhájce, v projednávaném případě stěžovatele, respektována již tím, že k přiznání odměny a jejímu zaplacení dochází, i když se tak v některých případech děje s velkou časovou prodlevou. Dochází-li k uplynutí nepřiměřené doby, např. i několik let, od doby přiznání odměny do jejího zaplacení, jde podle názoru Ústavního soudu o jev nežádoucí, nicméně nezpůsobilý posunout věc do ústavně právní roviny, tedy o nedostatek spíše v rovině administrativní. K odstranění takovýchto "průtahů" jsou však povolány jiné instituce než Ústavní soud.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. května 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu