ECLI:CZ:US:1999:4.US.162.97
sp. zn. IV. ÚS 162/97
Usnesení
IV.ÚS 162/97 ČE S K Á REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A.B., zastoupeného advokátem JUDr. B.V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.1997, sp. zn. 3 Cdon 509/96-82, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení, J., právně zastoupené advokátem Mgr. J.K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. l , čl. 11 odst. 4, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon
509/96-82, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.2.1994, sp.zn. 9.Co 623/93, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 9. 1993, sp. zn. 16 C 60/92-35, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, aby J., byla stanovena povinnost uzavřít dohodu o vydání samostatné části jednopatrové budovy č.1553 ve F., včetně pozemku původního parcelního čísla 32/9, dnes sloučeného do parcely č. 32/10, vše v k.ú. M.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje okolnosti, za nichž byly původní nemovitosti znárodněny, a uvádí argumenty, které podle jeho mínění zakládají mu, jako osobě oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, právo na vydání předmětné stavební nemovitosti a pozemku, na němž se
2 IV. ÚS 162/97
stavba nachází, neboť podle jeho názoru, na rozdíl od názorů vyslovených v napadených rozsudcích obecných soudů, nejsou dány překážky pro její vydání.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku
Místku, sp.zn. 16 C 60/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízeních před obecnými
soudy neúspěšně domáhal vydání samostatné části jednopatrové budovy č.1553 ve F., včetně
pozemku původního parcelního čísla 32/9, dnes sloučeného do parcely č. 32/10, vše v k.ú. M.
Okresní soud ve Frýdku-Místku, jako soud I.stupně, při svém rozhodování vyšel ze skutkového zjištění, že původní objekt byl zcela zbourán, a na jeho místě byl postaven úplně nový objekt,
čímž původní stavba změnila svůj stavebně technický charakter, v důsledku čehož ji nelze
ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vydat. Rovněž
pozemek, na němž je stavba umístěna, nelze vydat, neboť stavba byla zřízena až po převzetí
pozemku státem. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozhodnutí soudu I.stupně
potvrdil, ovšem s tím, že v daném případě nelze hovořit o změně stavebně technického charakteru
stavby, která zanikla.
V daném sporu se jedná o stavbu novou. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně v otázce nevydatelnosti pozemku ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, který byl zastavěn novou stavbou až po převzetí státem. Současně odvolací soud, a to s ohledem na to, že se jedná o problematiku po právní stránce zásadního významu, připustil možnost dovolání, konkrétně ve vztahu k výkladu §8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud s ohledem na právní závěry, které učinil odvolací soud, se v souladu s ust. §241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. v řízení o dovolání zaměřil na otázku charakteru stavby, jejíhož vydání se žalobce domáhá, a s tím související otázku výkladů §8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Při posuzování této otázky vyšel přitom z toho, že z pohledu konkrétní situace je pro posouzení otázky, zda se jedná o novou stavbu, právně významné posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci způsobilé být předmětem právních vztahů a zároveň okamžiku jejího vzniku jako věci v právním slova smyslu. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil tuto otázku správně, pokud dovodil, že původní budova jako věc ve smyslu práva zanikla. Ve vztahu k okamžiku vzniku stavby pak dovolací soud označuje za právně významný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stádia, od něhož počínaje všechny další práce směřují již k dokončení takto druhově a individuálně určené věci, přičemž tímto okamžikem je u nadzemních staveb, kterou byla i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobeni patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Z podobného pohledu je třeba, podle názoru dovolacího soudu vysloveného v odůvodnění rozhodnutí o dovolání, zkoumat i okamžik zániku stavby. Nadzemní stavba tudíž zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. Dovolací soud dále poukazuje na to, že k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu může dojít ojediněle i jiným způsobem (například obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček). Tak tomu v projednávané věci bylo, neboť skutkovému zjištění odvolacího soudu, že původní stavba byla zbourána (přičemž toto skutkové zjištění odvolacího soudu není dovolací soud oprávněn zkoumat), nemůže odpovídat jiný právní závěr než učinil odvolací soud. Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu správně dovodil, že původní stavba zanikla a nová budova není věcí, která v rozhodném období přešla na stát, proto nelze majetkovou křivdu ve vztahu k oprávněné osobě reparovat jejím vydáním. Odvolací soud, podle závěrů učiněných dovolacím soudem, současně správně dovodil, že pokud byla na pozemku po převzetí státem zřízena nová stavba, nelze tento pozemek vydat, neboť tento
3 IV. ÚS 162/97
závěr má oporu v §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci, a proto dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ohledně výhrad stěžovatele k výkladu pojmu o zachování stavebně technického charakteru stavby a poukaz na to, že tento výklad nemá oporu v žádném právním předpise, odkázal na ust. §27 písm. j) zákona č. 344/1992 Sb., (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k tvrzení o porušení čl. 11 Listiny uvedl, že nemohlo dojít k jeho porušení, když stěžovatel není podle daného právního stavu vlastníkem sporných nemovitostí. Posouzení toho, zda došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, ponechává pak Nejvyšší soud ČR na posouzení Ústavním soudem. V závěru svého vyjádření navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
J., jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření uvedlo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť vydáním rozhodnutí obecných soudů nedošlo k porušení vlastnických práv stěžovatele, navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud poté, co se seznámil s výše uvedenými skutečnostmi, postupem a právními závěry obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť výklad aplikovaných ustanovení, které obecné soudy zaujaly, neshledal protiústavním. Bylo by sice možno, podle mínění Ústavního soudu, v obecné rovině polemizovat s některými kategoricky a bezvýjimečně formulovanými závěry dovolacího soudu ohledně okamžiku vzniku, resp. zániku, nadzemní stavební nemovitosti v právním smyslu, neboť Ústavní soud má za to, že tyto případy je třeba posuzovat vždy přísně individuálně s ohledem na okolnosti konkrétního případu. K odkazu Nejvyššího soudu ČR na ust. §27 písm. j) zákona č. 344/1992 Sb., uvedeného v jeho vyjádření k ústavní stížnosti v souvislosti s výkladem zachování stavebně technického charakteru stavby, ústavní soud poznamenává, že jde o legální definici tzv. rozestavěné budovy, která má primární právní význam pro účely zápisu do katastru nemovitostí. To samozřejmě nevylučuje využití tohoto ustanovení i pro jiné účely, ovšem tak, jak již bylo naznačeno výše, vždy s ohledem na konkrétní situaci v daném řešeném případě.
Nicméně v dané věci zřejmě není sporu o tom , že předmětná stavba - objekt č.1553 v k.ú. M. byl postaven na původních základech zcela zbouraného původního domu.
Ve vztahu k skutkovému základu (zánik původní a vznik nové stavby) právního posouzení je v daných souvislostech, a to s ohledem na to, že záležitost se stala předmětem řízení o ústavní stížnosti, kterou stěžovatel brojí proti výše uvedenými rozsudkům obecných soudů, podle mínění Ústavního soudu, poukázat i na postoj k tomuto skutkovému zjištění ze strany stěžovatele, prezentovaný v řízeních před obecnými soudy, zejména konkrétně na obsah podání stěžovatele adresovaného Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku ke sp. zn. 16 C 60/92 (č.l. 16 a 17), kterým stěžovatel upřesňuje petit své žaloby, a v němž uvádí, že " ... na pozemku ...stál dům čp. 27 a jednopatrová skladištní budova, která tvořila s domem nedílný hospodářský celek, sloužila podnikatelské činnosti majitele. V roce 1974 byla větší část domu čp. 27 zbourána a postaven tam objekt čp. 1553 na parcele č. 32/9 na původních základech zbouraného domu". Rovněž při jednání dne 14. 4. 993 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku stěžovatel uvádí, že " dům, tvořil hospodářské zázemí pro prodejnu na náměstí, byl zbourán úplně do základů v roce 1974, a na jeho místě byla postavena dnešní prodejna T., jejíhož vydání se domáhám". Podle názoru Ústavního soudu je z těchto vyjádření stěžovatele patrné, že on sám skutečnost, že předmětná nemovitost je zcela novou stavbou nepopírá. Skutečnost, že zbouraný objekt byl původně funkčním zázemím pro jiné, restituci podléhající, nemovitosti však automaticky neznamená, že by v době po jejich převzetí státem nemohlo dojít k jejich oddělení ve smyslu vytvoření samostatné věci v právním smyslu, tak jak se v dané věci podle
4 IV. ÚS 162/97
skutkových zjištění obecných soudů stalo. Právní důsledky, které z toho vyplynuly pro způsob zmírnění majetkové křivdy stěžovatele, tedy jeho právo na poskytnutí finanční náhrady namísto nevydatelných nemovitostí, nelze vnímat jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele
Rovněž nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti, že v důsledku naplnění restitučního titulu v podobě převzetí nemovitostí v rozporu se znárodňovacími předpisy došlo ve vztahu k němu k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a návazně pak k
porušení čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť , jak vyplývá i z ustálené judikatury Ústavního soudu, ve věcech restitučních, podléhajících právnímu režimu zmírnění podle tzv. restitučních předpisů, v slaném případě zákonu č. 87/12991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jde o otázky související s eventuálními obnovením vlastnického práva k původními věcem, případně poskytnutí odpovídající náhrady za ně, na něž nelze aplikovat ochranu zakotvenou v čl. 11 Listiny, neboť ta se týká ochrany vlastnického práva již konstituovaného. Ze stejných důvodů pak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ve vztahu k němu došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 1999
C) JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu fn {
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu